Styl je část psaní, která je jenom moje. Polská publicistka Margo Rejmer ve své druhé reportážní knize odhaluje totalitní kořeny současné Albánie

Obálka knihy Bláto sladší než med|foto:Nakladatelství Větrné mlýny

„Co je to za zemi, kde se bláto zdá sladší než med," ptá se Andon Zako Čajupi v básni Kde jsme se narodili? Tou zemí je Albánie a její ne tak dávnou minulost, která stále ovlivňuje současnost, mapuje kniha Bláto sladší než med polské reportérky a spisovatelky Małgorzaty Rejmer, jež své knihy podepisuje Margo Rejmer. Redaktorka Mozaiky Šárka Jančíková se autorky ptala, jak režim diktátora Envera Hodži dodnes působí na albánskou společnost nebo podle čeho knihu pojmenovala a jaký je její způsob psaní.

Narodila jste se v Polsku, ale v Albánii jste několik let žila. Proč jste se zabývala právě hrůzovládou diktátora Envera Hodži a ne totalitní minulostí ve své rodné zemi?

Od začátku pro mě byla Albánie zvláštní příklad malé země izolované na okraji, kde probíhal opravdový stalinský komunismus, a nenastalo žádné tání. Oproti tomu polský komunismus je pro mě obraz spojený s popkulturou, s kinem morálního neklidu, s opozicí, s filmy Kieślowského, s mýtem Solidarity, s jazzem, s polskou školou plakátu, s kreativitou, která fungovala režimu navzdory. Byl to příběh plný hrdosti a pocitu, že jsme ten nejveselejší barák komunistického bloku. Zatímco ta Albánie, to byl stalinský komunismus, který vyrostl na úplně jiných základech. Bylo to čisté dobro a zlo, kde lidé zoufale hledali jakoukoli naději v té totální beznaději, hledali nějaké strategie, jak žít dál. Byl to předem prohraný boj, kde vydrželi jen ti nejsilnější. Nejde jen o příběh Albánie, vykrystalizoval mi z toho scénář z historie i současnosti ‒ o lidské přirozenosti, o síle člověka.

Vaše předchozí kniha Bukurešť ‒ Prach a krev se zabývá mimo jiné tím, jak Ceauşescův režim poznamenal životy Rumunů. Proč vás tak fascinuje právě minulost (a její vliv na současnost) zemí bývalého východního bloku?

Přebal knihy Bukurešť ‒ Prach a krev|foto:Nakladatelství Dokořán

V základu vždycky leží otázka boje o moc a jejího vlivu na obyčejného občana, otázka života v nesvobodě, problém oběti a kata. Jsou to univerzální otázky, které se týkají lidí samotných. A to jsem hledala v Rumunsku i v Albánii. Vždycky mě zajímalo, jak pracujeme s pamětí, jak nás vlastní paměť klame, jak krademe cizí vzpomínky nebo vykrádáme filmy a jak z toho všeho utváříme svůj vlastní příběh. V tematizaci minulosti mi jde hlavně o to, jak vyprávíme o sobě. V komunistickém Rumunsku i Albánii se děly strašné věci, ale když se Rumunů zeptáte na Ceauşescu, tak mluví o tom, že to sice byl nejhorší politik 20. století a dělal ty nejhorší věci, ale zároveň měl také největší politický vliv a hodně toho pro svou zemi udělal. A stejné je to s Enverem Hodžou v Albánii, kde ho část lidí pokládá za zločince a část za hrdinu. Pro mě je to vždycky otázka, jakým způsobem si minulost pamatujeme, jestli je to konstrukt. Jak to, co nám vyprávějí rodiče a naši blízcí, má vliv na současnost. Jak to, jaké dnes děláme volby a jak žijeme, ovlivňuje minulost a tehdejší politika, jak to bylo stvořené minulostí.