Nedržet člověka v mlčícím davu. Román Bílá Voda Kateřiny Tučkové reflektuje postavení žen v katolické církvi od 50. let po 21. století

Spisovatelka Kateřina Tučková|foto:Nakladatelství Host

„Pro mě bylo důležité předestřít před čtenářem momenty, kterými musely projít řeholnice v padesátých letech, kdy je minulý režim internoval do klášterů většinou v pohraničí, kde byly vězněné, byť ne ve vězení. A když jsem se pak rozhlížela po dalších motivech, narazila jsem na problematiku Moravské podzemní církve a tajného biskupa Felixe Davídka a na jeho dodnes kontroverzní akt svěcení žen na katolické kněžky. A došlo mi, že tohle by pro ty řeholnice bylo ideální řešení,“ líčí Kateřina Tučková, jak se téma jejího románu Bílá Voda vyvíjelo.

A dodává: „Příběh svaté Vilemíny jsem předtím neznala, ale připadal mi neopominutelný, protože se na něm dalo ukázat, že pokusy o emancipaci žen v církvi probíhaly už koncem třináctého století i mnohem dříve. Biskup tajné církve Felix Davídek to ostatně ve svých přednáškách také popisoval a tvrdil, že ženy v desátém a jedenáctém století, kdy se ustanovilo kolegium kardinálů, ženy pouze prohrály boj o moc.“ 

Nechtěla jsem jen dokumentární román

Kateřina Tučková (2018)|foto:Lenka Hatašová

„V reformovaných církvích vidíme, že to jde – ženy se v nich mohou stát pastorkami, kněžími a dokonce biskupkami. A to, že ženám bylo umožněno vstoupit do vyšší hierarchie, nepřineslo žádný katastrofický moment, kvůli kterému by věřící na své církve zanevřeli. Myslím, že je to jediná možná cesta a že ženy nelze pořád držet v tom mlčícím davu, ve kterém se teď nacházejí. Začlenění žen do hierarchie navíc může ozdravit samotnou katolickou církev,“ nastiňuje svůj pohled na věc spisovatelka.

Není to ale jediné téma její rozsáhlé prózy. „V  knize se objevují i mystické momenty a je tam dost prostoru pro fantazii, byť je to historický román a pracuji tam hodně s fakty a informacemi. Nechtěla jsem z toho mít jen dokumentární román, ale chtěla jsem to rozprostřít mezi realitu a mytický svět, který se k tomu tématu váže ‒ vlastně jsem to ani nemohla pominout. Během těch deseti let jsem si procházela také osobní cestou hledání víry, takže to, co moje postavy prožívaly, mi nebylo tak vzdálené, protože jsem se v sobě tou věcí sama zabývala. Ale nejvíc mi během poznávání života řeholnic za minulého režimu nebo Moravské podzemní církve paradoxně pomohly archivní dokumenty: hlášení a materiály lidí, kteří nebyli věřící, ale kteří sledovali a referovali o každém detailu ze života mých postav,“ prozrazuje autorka.