Stěžovat si stojí spoustu energie. Člověk má úžasné možnosti, sebelítost ho vyřadí ze života, říká fotograf Tono Stano
Tono Stano je světoznámý fotograf, kromě toho ale taky miluje kreslení, rád sbírá acháty, brázdí pole s detektorem kovů, vyrábí delikátní návnady na ryby a jezdí na kajaku. Jednou z největších životních proher by pro něj bylo, kdyby se stal otrokem vážnosti. „S oblibou delegujeme ostatní, aby za nás žili náš život. Jenže za svůj život by každý měl být odpovědný sám a navzdory nepohodlí by měl zkusit něco hodnotného vytvořit,“ řekl ve Vizitce, kam ho pozvala Markéta Kaňková.
Na půli cesty mezi Trnavou a Trenčínem leží obec se zvukomalebným názvem Vozokany. Žijí v ní necelé tři stovky obyvatel a vyrůstal tu i slavný fotograf Tono Stano. Když se v patnácti letech přesunul na studia střední uměleckoprůmyslové školy do Bratislavy, velké město se mu oproti vsi paradoxně zdálo ospalé, ublížené a divné.
„Nevzpomínám příliš často, ale když už se mi něco z minulosti vybaví, je to naše vesnice. Vidím ji jako lukulské hody, lidi se tam snažili žít na vysoké gastronomické úrovni. Slavili jsme svatby, narozeniny i křesťanské svátky, nic se neodbývalo. Pokaždé jsem se snažil ovlivnit člověka s klíčem od místnosti s nejlepším sladkým pečivem, potřeboval jsem se tam dostat. Pak jsem v tom pokoji stál a koukal, kolik umu do jídla jeho autoři dali. Tam někde je základ mé tvorby. Oproštění se od ega a vědomí práce pro celý vesmír,“ říká.
Volná noha byl můj cíl
Ačkoliv Stano proslul jako fotograf, jenž na FAMU studoval s dalšími členy silné generace známé jako slovenská nová vlna, odmala se věnoval hlavně malbě. Ve třinácti už maloval olejem, později chtěl studovat grafiku. K fotografii ho ale stáhla středoškolská učitelka Milota Havránková. „Měla úplně jiný ajfr než ostatní učitelé. A tak jsem si řekl, že půjdu na fotku. Život je krátký a to, s kým trávíte čas, je hrozně důležité.“
A ještě jednu výhodu mělo studium FAMU: za minulého režimu to byla jediná škola, po které mohl člověk celkem bez problémů odejít na volnou nohu. Po ní Stano zatoužil hned poté, co zjistil, jak v Československu funguje systém. „Přišlo mi, že navzdory šílenému režimu jsme měli dobré podmínky pro život. Jenže v Praze ve Slavii seděli otrávení, nadávající studenti, a tak jsem se od nich odstřihl. Do ateliéru jsem se zavřel s lidmi stejného smýšlení. V malém prostoru jsme zažili obří svobodu,“ popisuje své tehdejší pocity. Stěžování stojí spoustu energie, a když si připustíte sebelítost, vyřadí vás to z většího života.“
Tono Stano se řídí pravidlem „identifikovat zlo a nezdržovat se blbostmi.“ Rád se nechává inspirovat situací tady a teď, tak ostatně vznikl i jeho aktuální výstavní projekt v pražské Trafačce. Do bruslí obutá a hlavou dolů pověšená modelka – Stanova dlouholetá a do experimentů nadšená spolupracovnice – tu slouží jako médium autorovy minimalistické malby. „Byl jsem v Číně na sympoziu kaligrafů. Kaligrafie z nich vychází tak přirozeně, že jsem si řekl, že chybí už jen popření zemské přitažlivosti. Vznikla tak idea zavěsit člověka, který se v letu jen tak dotýká plátna.“ Výstavu podle modelčiných bruslí pojmenoval Brusel. „Ukázaly se jako multifunkční objekt. Někam vás odvezou a zároveň podrží.“
Související
-
Ivan Pinkava: Ženské tělo svádí k sexuální interpretaci. Mužské je zajímavější pro obecnou výpověď
„Mé fotografie mohou na někoho působit drsně, nikdy v nich ale nechybí krása. Té se nechci vzdát, potřebuju mít z fotky slast,“ říká Ivan Pinkava.
-
Můj odpor k režimu má zárodek v dětství. Fotkou jsem se chtěl vůči systému vymezit, říká Tomki Němec
Dokumentární fotograf Tomki Němec dlouhodobě zachycuje lidskoprávní tematiku, lidi a život na ulicích či v dětských domovech.
-
Moje životní scénáře často nejdou realizovat, a tak je fotím, říká Bára Prášilová
Fotografka Bára Prášilová mluvila o své knize Circles, o radosti ze zpomalení i o tom, že v blízké budoucnosti se skrz focení chystá popasovat se s fobií z hadů.
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.