Sopranistka Kateřina Kněžíková: Písně jsou náročná mikrodramata. Když jednu nezazpíváte dobře, nevyzní další čtyři
Profesní metou sopranistky Kateřiny Kněžíkové bylo od mládí Národní divadlo. Chodila kolem něj a přála si: „Prosím, prosím, ať tu jednou můžu zpívat.“ Osud to nakonec sehrál tak, že v Národním je v angažmá od roku 2006. A nic na tom měnit nehodlá. Do Vizitky ji pozval Daniel Jäger, a mluvili spolu třeba i o tom, jak moc je pro pěvce důležitá sebedůvěra a proč se v Janáčkově Kátě Kabanové naučila pro jistotu všechny role.
Kateřina Kněžíková dnes patří k nejvýznamnějším osobnostem v oblasti české klasické hudby. Kromě Národního divadla ji můžeme vídat i na scénách v Brně a Ostravě, před časem také zazářila na prestižním britském festivalu v Glyndenbourne v titulní roli Janáčkovy Káti Kabanové. „Měla jsem strach stoupnout si vedle pěvců z Metropolitní opery, všichni čekali, jak to jako Češka zazpívám. Oni ale věděli, koho si najímají, byla jsem na předzpívání,“ vzpomíná na dva roky starou zkušenost. „V té Kátě Kabanové jsem se pro jistotu naučila i další role, aby mě nic nepřekvapilo. Protože důležité je, co člověk vyjadřuje a jak si je sám sebou jistý.“
Na každé divadlo jsem měla deníček
Na konzervatoř se Kateřina hlásila až po gymnáziu. Tam měla sice skvělé učitele na češtinu i hudební výchovu, dlouho si ale myslela, že svůj život spojí po vzoru své sestry s farmacií.
Do prvního ročníku nastupovala s praktickou znalostí pouhých dvou oper – Prodané nevěsty a Aidy – a dvou ženských hlasů – Gabriely Beňačkové a Jeleny Obrazcovové. Brzy ale začala trávit veškerý volný čas v divadle a na opeře, tříbila si vkus a všímala si, v jaké roli se kdo cítí (ne)komfortně. „Měla jsem deníčky na Stavovské divadlo, Národní i na další scény, taky jsem byla často zavřená v knihovně a domů na Moravu jsem si místo prádla na vyprání vozila v kufru noty, které jsem si pak u tety kopírovala, protože v Praze to pro mě bylo moc drahé. Úplně jsem se do toho ponořila,“ usmívá se.
Ve Vizitce detailně mluvila o pocitech, které měla při zkoušení a hraní Prodané nevěsty v režii Alice Nellis („nikdy před tím jsem takovou atmosféru nezažila, bylo to jako na fotbale, na jedné straně bravo, na druhé bučení“), o fyzické náročnosti své profese a také o spolupráci s harfistkou Kateřinou Englichovou, s níž loni vydala album K2 s písňovou tvorbou Benjamina Brittena, Bohuslava Martinů či Leoše Janáčka.
Písním zejména z přelomu 19. a 20. století, dobře sedícím jejímu lyrickému sopránu, pak věnovala dva roky staré album Phidylé. „Technicky při zpěvu písní neměním nic, jen využívám větší škálu dynamiky a výrazu a snažím se do mrtě pochopit text písně. Na malém prostoru totiž musím vytvořit velký svět. Písně jsou mikrodramata, a když nezazpívám dobře jednu, nevyzní další čtyři,“ vysvětluje.
V rozhovoru přišla řeč také na pozvolnou změnu repertoáru spojenou s proměnou hlasu, na rodinné zázemí, neboť manželem Kateřiny Kněžíkové je pěvec Adam Plachetka, a také na její touhu po angažmá mimo Českou republiku. „Když jsem na zahraniční angažmá mohla pomýšlet, nebyla jsem tolik připravená technicky. Zpívala jsem sice dobře, ale zahraniční zpěvačky byly stejně dobré. Teď, když už připravená jsem, to není snadné kvůli rodině.“
Související
-
Zpěvem jsem posedlá a mám ráda těžké úkoly. I proto jsem dala přednost opeře, říká Eva Urbanová
„V poslední době rozšiřuji škálu negativních rolí. Ty se ovšem vždycky hrají lépe. Nikdy nepřehráváte, protože negace je sama o sobě výrazná,“ říká pěvkyně Eva Urbanová.
-
Chtěla jsem zpívat jako Maria Callas. Eva Randová se z tělocvičny dostala do Metropolitní opery
Vystudovala matematiku s tělocvikem a závodně plavala, přesto se nakonec stala světově uznávanou operní pěvkyní. Hostem Vizitky byla operní pěvkyně Eva Randová.
-
Kateřina Kněžíková & Adam Plachetka: Každý jen tu svou
Nové CD árií a duet z oper Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka. Poslechněte si recenzi Heleny Havlíkové.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
