Zpěvem jsem posedlá a mám ráda těžké úkoly. I proto jsem dala přednost opeře, říká pěvkyně Eva Urbanová

V roce 2022 oslavila sopranistka Eva Urbanová pětatřicet let pěvecké kariéry. Po krátkém angažmá v Plzni zakotvila v roce 1990 v Národním divadle v Praze, kde od té doby vytvořila desítky operních rolí.

Eva Urbanová jako Kostelnička|foto: Národní divadlo

Mezi ty nejlepší patří Smetanova Libuše, Milada v Daliborovi a především Kostelnička v Janáčkově Její pastorkyni, za kterou získala dokonce dva krát Cenu Thálie. „Zpívám ji od pětatřiceti let. Kostelnička je neskutečný charakter, je to silná žena, která udělá ve zkratu zločin, za nějž nakonec pyká. Já k těm maminkám ale inklinovala vždycky, Jenůfu jsem zpívat nikdy netoužila,“ říká o jedné ze svých klíčových úloh, přičemž popsala také rozdíly jednotlivých nastudování.

Zpívejte si doma, řekli jí ve škole

Eva Urbanová má kromě česko-slovenských angažmá za sebou také zkušenosti z La Scaly a Metropolitní opery, o jejichž obrovských nárocích v rozhovoru mluvila detailně.

Eva Urbanová a Podivíni|foto: Dasa Wharton, Národní divadlo

Přitom kdyby se coby mladá dívka nechala odradit nevydařenými přijímačkami na konzervatoř, pravděpodobně by s kapelou dodnes jen objížděla rockové koncerty. „Na konzervatoř mě nevzali pro velikost mého hlasu, profesor mi řekl, ať si zpívám doma. Tak jsem se sebrala a šla s kamarády hrát rock a heavy metal. Pak jsem si našla paní učitelku Ludmilu Kotnauerovou, která se toho nebála a hlas mi zkrotila,“ vzpomíná na své začátky.

Hudbu kapel Queen nebo Judas Priest má ráda dodnes, při zpěvu tohoto žánru se prý cítí nesmírně svobodná, neboť na ni nedozírá režisér. Postupem času se ale zamilovala i do opery, kterou si zkusila poprvé v Plzni v roce 1987. Tehdy jí bylo šestadvacet, dostala roli cizí kněžny ve Dvořákově Rusalce a její jedinou starostí prý bylo, aby nespadla ze schodů. „Byla jsem mladicky drzá, myslela jsem si, že nemůžu udělat chybu,“ usmívá se.

Eva Urbanová jako Libuše|foto:Petr Berounský

Fakt, že opera rovná se dril, zjistila už na začátku devadesátých let v Národním divadle. „Nicméně já mám výzvy ráda, a vážná hudba mě přitahovala právě tím, jak nesmírně těžká je.“

Podle Evy Urbanové má český divák i v opeře raději zábavu. „Taková Jenůfa je tvrdý lidský příběh. Málokdo v Česku dokáže při jejím sledování zapomenout na vlastní špatnou náladu, ještě víc ho to srazí do deprese,“ míní. I proto se podle ní tvorba Leoše Janáčka těší větší popularitě v zahraničí.