Scény a postavy z knih vnímám barevně a do detailu. V tom mě ovlivnil film, říká spisovatelka Martina Leierová

5. srpen 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Martina Leierová

Washington, Vídeň, New York, Tokio, Řím. Tam všude se svou rodinou žila a inspiraci nasávala spisovatelka a novinářka Martina Leierová. Ve Vizitce s Markétou Kaňkovou mluvila nejen o svém druhém románu Tohle město, tahle řeka, ale i o nutnosti býti samoukem.

Když Martina Leierová bydlela v Tokiu, zaujal ji příběh řidiče z české ambasády. Pan Watanabe tam pracoval dvacet let, jednoho rána ale do zaměstnání nedorazil. Co s ním je? Kde bydlí? Má rodinu? Ukázalo se, že až na zálibu v poslechu rozhlasového přenosu zápasu v sumó o něm nikdo nic nevěděl. „Začalo mě to zajímat. Na základě tohoto případu nakonec vznikla první povídka o domovníkovi Vránovi, který jednoho dne zmizel,“ popisuje Leierová kořeny svého druhého románu Tohle město, tahle řeka, v němž se jednotlivé lidské osudy a příběhy nápaditě proplétají.

Všechno je přechodný stav

Protože Martina Leirová díky manželově práci diplomata pravidelně mění adresy, klíčová místa příběhu – Město a Řeka – mají obecné názvy. V knížce se mísí témata lásky, zrady nebo zapomnění, pro autorku je ale její román číslo dvě hlavně příběhem o pomíjivosti. „Často se stěhujeme a já myslím na to, že všechno je přechodný stav.“

Čtěte také

Život v zahraničí je pro Martinu Leierovou stejně přirozený jako dýchání. Potřebu poznat svět měla už v době dospívání v komunistickém Československu. Moře viděla poprvé v šestnácti letech, a jakmile to šlo, odjela se svým partnerem téměř bez peněz na měsíc do Španělska. Tři měsíce pak strávila v Indii. Do života za hranicemi se jí hodily jazyky, které si osvojila během studia mezinárodního finančnictví, odmala jí to ale táhlo hlavně k pozorování, zaznamenávání, autorské tvorbě.

V jedenácti napsala detektivku. Později pracovala v Lidových novinách, průběžně přispívá do dalších médií a deníkové záznamy se jí drží dodnes: koronavirové zápisky z Říma, kde s rodinou žije poslední dva roky, jí nedávno otisklo nakladatelství Zeď v knize Doba koronavirová. „Je důležité být samoukem,“ říká. „Zároveň se školou jsem měla vždycky i jiné zájmy, chodila do filmového klubu, kde jsem viděla skoro celou francouzskou vlnu a objevila Buńuelovy filmy. Ke stovkám z nich jsem si psala hodnocení a na základě toho jsem se pak stala dramaturgyní filmového týdeníku Kinobox,“ vzpomíná. Díky této práci se dostala k rozhovorům s Tomem Cruisem či Davidem Lynchem, láska ke kinematografii se ale prý odráží i v její novinářské a autorské tvorbě. „Děj vnímám obrazově, scény a postavy vidím barevně a do detailu. Často také používám střih. Střihem přeskakuji nepříliš zajímavý časový úsek,“ vysvětluje.

Čtěte také

Ve Vizitce mluvila i o svých oblíbených knihách (mezi české oblíbence řadí Jana Balabána), o tom, jak její děti vnímají lidskou diverzitu, i o aktuálních plánech. Spadá do nich knižní zpracování pohádek, jež po večerech vyprávěla svým třem dětem.

Spustit audio

Související