Scény a postavy z knih vnímám barevně a do detailu. V tom mě ovlivnil film, říká spisovatelka Martina Leierová

Když Martina Leierová bydlela v Tokiu, zaujal ji příběh řidiče z české ambasády. Pan Watanabe tam pracoval dvacet let, jednoho rána ale do zaměstnání nedorazil. Co s ním je? Kde bydlí? Má rodinu? Ukázalo se, že až na zálibu v poslechu rozhlasového přenosu zápasu v sumó o něm nikdo nic nevěděl. „Začalo mě to zajímat. Na základě tohoto případu nakonec vznikla první povídka o domovníkovi Vránovi, který jednoho dne zmizel,“ popisuje Leierová kořeny svého druhého románu Tohle město, tahle řeka, v němž se jednotlivé lidské osudy a příběhy nápaditě proplétají.

Všechno je přechodný stav

Protože Martina Leirová díky manželově práci diplomata pravidelně mění adresy, klíčová místa příběhu – Město a Řeka – mají obecné názvy. V knížce se mísí témata lásky, zrady nebo zapomnění, pro autorku je ale její román číslo dvě hlavně příběhem o pomíjivosti. „Často se stěhujeme a já myslím na to, že všechno je přechodný stav.“

Čtěte také

Dřív se v Japonsku nekompromisně bouralo, teď už tu architekti víc myslí na udržitelnost, říká historička architektury Helena Čapková

Život v zahraničí je pro Martinu Leierovou stejně přirozený jako dýchání. Potřebu poznat svět měla už v době dospívání v komunistickém Československu. Moře viděla poprvé v šestnácti letech, a jakmile to šlo, odjela se svým partnerem téměř bez peněz na měsíc do Španělska. Tři měsíce pak strávila v Indii. Do života za hranicemi se jí hodily jazyky, které si osvojila během studia mezinárodního finančnictví, odmala jí to ale táhlo hlavně k pozorování, zaznamenávání, autorské tvorbě.

V jedenácti napsala detektivku. Později pracovala v Lidových novinách, průběžně přispívá do dalších médií a deníkové záznamy se jí drží dodnes: koronavirové zápisky z Říma, kde s rodinou žije poslední dva roky, jí nedávno otisklo nakladatelství Zeď v knize Doba koronavirová. „Je důležité být samoukem,“ říká. „Zároveň se školou jsem měla vždycky i jiné zájmy, chodila do filmového klubu, kde jsem viděla skoro celou francouzskou vlnu a objevila Buńuelovy filmy. Ke stovkám z nich jsem si psala hodnocení a na základě toho jsem se pak stala dramaturgyní filmového týdeníku Kinobox,“ vzpomíná. Díky této práci se dostala k rozhovorům s Tomem Cruisem či Davidem Lynchem, láska ke kinematografii se ale prý odráží i v její novinářské a autorské tvorbě. „Děj vnímám obrazově, scény a postavy vidím barevně a do detailu. Často také používám střih. Střihem přeskakuji nepříliš zajímavý časový úsek,“ vysvětluje.

Čtěte také

Rovné silnice, vysoké domy, rušné ulice. Když je možnost jet do Ameriky, rozbuší se mi srdce, říká ilustrátor Jindřich Janíček

Ve Vizitce mluvila i o svých oblíbených knihách (mezi české oblíbence řadí Jana Balabána), o tom, jak její děti vnímají lidskou diverzitu, i o aktuálních plánech. Spadá do nich knižní zpracování pohádek, jež po večerech vyprávěla svým třem dětem.