Na psaní mě nejvíc baví balanc intuice, neřízenosti a správné formy, říká autorka Smrtholky Lucie Faulerová
Jak zní román Smrtholka? Jako skladba Infra 5 od Maxe Richtera, kterou autorka Smrtholky Lucie Faulerová při psaní knihy často poslouchala. Román získal Cenu Evropské unie za literaturu, což znamená i větší šanci na vydání textu v zahraničí. Tam ostatně Faulerová během pandemie koronaviru strávila pět měsíců, dočasným domovem se jí stala Kalifornie. I o tom, co se pobytem v cizím městě s partnerem po boku naučila, mluvila ve Vizitce s Ondřejem Cihlářem.
Čtěte také
Do šuplíku si psala Lucie Faulerová odmala, jediným kritériem ve vztahu ke čtenářům je pro ni tak to, aby autorský text bavil ji samotnou. Vedle psaní – oceněná kniha Smrtholka je její druhý román, na Magnesii Literu byl nominovaný debut Lapači prachu – se až donedávna věnovala studiu bohemistiky na Univerzitě Palackého v Olomouci. Doktorát ke zdárnému konci nedotáhla, na to je prý příliš velký lempl, studium pro ni ale jednoznačně bylo přínosné.
Obejít blok a hádku vyřešit
„Našla jsem si naratologii, což je teorie vyprávění. Dokáže rozkrýt, jakým způsobem se v textech dosahuje rychlého plynutí času, čtenářského pocitu strachu anebo toho, co člověka vtáhne do děje natolik, že mu to změní vnímání časoprostoru. Je to hodně teoretické, ale když jste vnímaví a texty analyzujete určitými nástroji, můžete odhalit, čím to, že daný autor psaný text tak dobře zvládá,“ vysvětluje.
V dizertační práci zkoumala fenomén nespolehlivého vypravěče, poznatky z teoretických studií si zkouší také na vlastním psaní. Spontánnost si prý ale při psaní udržet dokáže. „Největší rajc mám při balancování něčeho neřízeného, pudového a intuitivního a hledání té správné formy. Pokaždé si kladu otázku, jestli je to, co jsem vymyslela, dobré, jestli to není jen grafomanské plácání.“
Ve Vizitce mluvila o své spolupráci s Kateřinou Šedou na projektech okolo knihy Brnox, o chystaném scénáři, který dává dohromady s přítelem režisérem Martinem Krejčím, i o možnostech životních restartů – od rodinných konstelací až po sedánky s fanatickým guru, jehož chování není daleko od chování vůdce sekty. I to je jedno z témat knihy Smrtholka. „Takových nabídek existuje hodně a je v tom něco zvráceného. Člověk touží poznat sám sebe, ale není toho schopný za běhu normálního života, ze kterého nemá kam zdrhnout. A bizarně vtipné je, že ta nejtvrdší sebepoznávačka přišla s koronavirem. Všichni ji najednou museli prožít v tom, co měli rozehraného doma,“ míní Faulerová. Pětiměsíční uvíznutí v Los Angeles zpětně hodnotí pozitivně, s partnerem ji sblížilo. „Jsme italský páreček, ale tady jsme z žádné hádky odejít nemohli. Mohli jsme akorát tak obejít blok, vrátit se domů a vyřešit to.“
Související
-
Nechci být grafoman, říká úspěšná debutující spisovatelka Lucie Faulerová
Debut Lucie Faulerové Lapači prachu sklidil od vydání v roce 2017 nejen pochvalné kritiky, ale také nominaci na Magnesii Literu a nově i nominaci na Cenu Jiřího Ortena.
-
„Tíhnu ke chcípáčkům,“ říká Lucie Faulerová, která svou hrdinku zabije na první stránce
Anna není zrovna nejsympatičtější literární hrdinka – na druhou stranu, hned na prvních stranách debutu Lapači prachu ji porazí auto.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Historická detektivka z doby, kdy byl hrad Zlenice novostavbou. Radovan Šimáček jako průkopník žánru časově předběhl i Agathu Christie!
Vladimír Kroc, moderátor
Zločin na Zlenicích hradě
Šlechtici, kteří se sešli na Zlenicích, aby urovnali spory vzniklé za vlády Jana Lucemburského, se nepohodnou. Poté, co je jejich hostitel, pan Oldřich ze Zlenic, rafinovaně zavražděn, tudíž padá podezření na každého z nich. Neunikne mu ani syn zlenického pána Jan, jemuž nezbývá než doufat, že jeho přítel Petr Ptáček celou záhadu rozluští...
