Na psaní mě nejvíc baví balanc intuice, neřízenosti a správné formy, říká autorka Smrtholky Lucie Faulerová
Jak zní román Smrtholka? Jako skladba Infra 5 od Maxe Richtera, kterou autorka Smrtholky Lucie Faulerová při psaní knihy často poslouchala. Román získal Cenu Evropské unie za literaturu, což znamená i větší šanci na vydání textu v zahraničí. Tam ostatně Faulerová během pandemie koronaviru strávila pět měsíců, dočasným domovem se jí stala Kalifornie. I o tom, co se pobytem v cizím městě s partnerem po boku naučila, mluvila ve Vizitce s Ondřejem Cihlářem.
Čtěte také
Do šuplíku si psala Lucie Faulerová odmala, jediným kritériem ve vztahu ke čtenářům je pro ni tak to, aby autorský text bavil ji samotnou. Vedle psaní – oceněná kniha Smrtholka je její druhý román, na Magnesii Literu byl nominovaný debut Lapači prachu – se až donedávna věnovala studiu bohemistiky na Univerzitě Palackého v Olomouci. Doktorát ke zdárnému konci nedotáhla, na to je prý příliš velký lempl, studium pro ni ale jednoznačně bylo přínosné.
Obejít blok a hádku vyřešit
„Našla jsem si naratologii, což je teorie vyprávění. Dokáže rozkrýt, jakým způsobem se v textech dosahuje rychlého plynutí času, čtenářského pocitu strachu anebo toho, co člověka vtáhne do děje natolik, že mu to změní vnímání časoprostoru. Je to hodně teoretické, ale když jste vnímaví a texty analyzujete určitými nástroji, můžete odhalit, čím to, že daný autor psaný text tak dobře zvládá,“ vysvětluje.
V dizertační práci zkoumala fenomén nespolehlivého vypravěče, poznatky z teoretických studií si zkouší také na vlastním psaní. Spontánnost si prý ale při psaní udržet dokáže. „Největší rajc mám při balancování něčeho neřízeného, pudového a intuitivního a hledání té správné formy. Pokaždé si kladu otázku, jestli je to, co jsem vymyslela, dobré, jestli to není jen grafomanské plácání.“
Ve Vizitce mluvila o své spolupráci s Kateřinou Šedou na projektech okolo knihy Brnox, o chystaném scénáři, který dává dohromady s přítelem režisérem Martinem Krejčím, i o možnostech životních restartů – od rodinných konstelací až po sedánky s fanatickým guru, jehož chování není daleko od chování vůdce sekty. I to je jedno z témat knihy Smrtholka. „Takových nabídek existuje hodně a je v tom něco zvráceného. Člověk touží poznat sám sebe, ale není toho schopný za běhu normálního života, ze kterého nemá kam zdrhnout. A bizarně vtipné je, že ta nejtvrdší sebepoznávačka přišla s koronavirem. Všichni ji najednou museli prožít v tom, co měli rozehraného doma,“ míní Faulerová. Pětiměsíční uvíznutí v Los Angeles zpětně hodnotí pozitivně, s partnerem ji sblížilo. „Jsme italský páreček, ale tady jsme z žádné hádky odejít nemohli. Mohli jsme akorát tak obejít blok, vrátit se domů a vyřešit to.“
Související
-
Nechci být grafoman, říká úspěšná debutující spisovatelka Lucie Faulerová
Debut Lucie Faulerové Lapači prachu sklidil od vydání v roce 2017 nejen pochvalné kritiky, ale také nominaci na Magnesii Literu a nově i nominaci na Cenu Jiřího Ortena.
-
„Tíhnu ke chcípáčkům,“ říká Lucie Faulerová, která svou hrdinku zabije na první stránce
Anna není zrovna nejsympatičtější literární hrdinka – na druhou stranu, hned na prvních stranách debutu Lapači prachu ji porazí auto.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka