Dřív se v Japonsku nekompromisně bouralo, teď už tu architekti víc myslí na udržitelnost, říká historička architektury Helena Čapková
Kontrast mluvené a psané japonštiny či rezervované mezilidské vztahy až do momentu, než dáte druhé straně jasně najevo, že o spolupráci doopravdy stojíte – i to jsou postřehy japanoložky a odbornice na vizuální kulturu Heleny Čapkové, která je autorkou koncepce výstavy mapující vztah československé a japonské architektury posledního století. Ve Vizitce o tom s ní mluvila Markéta Kaňková.
Když v roce 1920, dva roky po vzniku Československa, došlo k navázání oficiálních diplomatických vztahů mezi Československem a Japonskem, znamenalo to nejen ekonomické, ale i kulturní povzbuzení. Češi zkoumali japonskou architekturu, Japonci mapovali tu českou a do Japonska zamířil například také architekt a kladenský rodák se zkušenostmi z USA Antonín Raymond. Ten je v Japonsku dodnes považován za jednoho ze zakladatelů moderní architektury, o čemž se nyní mohou přesvědčit i návštěvníci výstavy 1920 – 2020 Praha – Tokio / Vlivy, paralely, tušení společného.
V Galerii Jaroslava Fragnera je vystavená například replika modelu pavilonu pro Expo 1970 v Ósace od architektů Viktora Rudiše, Vladimíra Pally a Aleše Jenčka, vidět jsou tu i progresivní utopické vize 60. let, kterými Japonci inspirovali řadu architektů u nás, anebo hirošimský průmyslový palác Jana Letzela, jehož torzo, které připomíná události konce druhé světové války, je známé jako Atomový dóm. Kurátorský tým, do kterého patří i japanoložka a historička umění Helena Čapková, se věnoval také třeba estetice a architektuře čajového obřadu nebo specifickému pojetí prostoru.
Do Japonska přes zájem o kaligrafii
Helena Čapková detailněji popsala, jak se v Japonsku pracuje s pojmy jako je tradice a experiment či jakou roli hrál v japonské architektuře funkcionalismus. To je ostatně téma, které ji zajímá dlouhodobě a dovedlo ji například k osudu architekta, malíře a scénografa Bedřicha Feuersteina, jemuž na září chystá velkou monografickou výstavu do Národního technického muzea. Mluvila ale také o aktuálních japonských architektonických tendencích. „I japonští architekti říkají, že imperativem současné tvorby je udržitelnost. Dlouho tu nebylo zvykem pracovat se zástavbou, daleko víc se tu bouralo a pak stavělo na rovných parcelách. Ale už jsou tu i případy, kdy klient chce zachovat původní strukturu a jen ji zmodernizovat,“ vysvětluje.
Cesta Heleny Čapkové do Japonska vedla přes okouzlení kaligrafií na kurzu v Praze 6, studia japanologie a dějin umění na Karlově Univerzitě a také v Londýně, kde žila osm let. Zejména první dva roky hodnotí jako velmi náročné, pobyt ve velikém, kosmopolitním městě ji ale na Tokio připravil velmi dobře. V Japonsku žije od roku 2012, vyučuje na univerzitách Waseda v Tokiu a Ritsumeikan v Kjótu a kromě studia vlivu japonské estetiky na středoevropskou avantgardu se v současné době věnuje výzkumu aktivit progresivní skupiny intelektuálů, umělců a sběratelů klubu Garakutašú. Jejími členy byli ve 20. a 30. letech minulého století i architekti Antonín Raymond a Bedřich Feuerstein.
Související
-
Architekt Juan O’Gorman postavil ateliéry Diega Rivery, Fridy Kahlo a Cecila O‘Gormana
Autor vůbec prvních modernistických domů v Mexiku byl Juan O’Gorman. Ve své rané práci adaptoval poznatky z evropské avantgardy do subtropického podnebí Střední Ameriky
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
