S Amerikánkou žiju dvaadvacet let, je to příběh o víře, naději a vlastní pevnosti, říká režisér Viktor Tauš
Ve středočeské krajině mezi poli se zakrátko odehraje první natáčecí den celovečerního filmu, který na motivy příběhu Amerikánky připravuje režisér Viktor Tauš. „Jsem vyděšený, bojím se, jako už dlouho ne. Nic není tak děsivé jako naplněný sen,“ řekl ve Vizitce Markétě Kaňkové. I kvůli přípravám na natáčení teď sleduje hlavně filmové „stavební pilíře“, například snímky Orsona Wellese.
Mezi nominovanými na letošního Českého lva je i režisér, scenárista a producent Viktor Tauš, sošku může získat v kategorii Nejlepší televizní film nebo minisérie jeho Amerikánka. Skutečný příběh dívky, již potkal v době, kdy sám žil na ulici, a která se navzdory okolnostem snaží stavět na vlastní nohy, je pro něj příběhem o víře, naději a vlastní pevnosti.
Tauš s touto story žije už dvaadvacet let, poprvé si jej do deníku zapsal v květnu roku 2000 a původně si myslel, že Amerikánku natočí jako svůj druhý film po introspektivním Kanárkovi. „Hledám podobu, jak ten příběh vyprávět tak, aby se k němu lidi vraceli,“ konstatuje. Po divadelní dialogické podobě, neoddělitelně spojené s dvojicí Eliška Křenková – Tereza Ramba, přistoupil v době koronavirové k opakované inscenaci příběhu v různých prostorách mimo divadlo. Právě tento projekt v rámci platformy Film Naživo získal nominaci na Českého lva.
Miluji herce, jsem jim vděčný za důvěru
Celovečerní film bude na rozdíl od divadelní podoby vyprávět příběh hlavní hrdinky až do současnosti, hlavní roli v něm ale budou mít děti z dětských domovů a diagnostických ústavů ve věku od devíti do osmnácti. „Je to takový můj Oliver Twist,“ usmívá se Tauš. Práce s herci, ať už s těmi dětskými, amatérskými, anebo profesionálními, je pro něj ostatně klíčová: herec je pro něj nejdůležitějším výrazovým prostředkem. „Herce miluju. Čím víc se snažím vyprávět obrazem a experimentovat sám se sebou, tím víc jsou pro mě herci důležití. Stávají se pevným bodem, tím, kdo zprostředkuje komunikaci,“ říká. „Podstatou mé práce je vytvořit pro ně bezpečné prostředí. Jsem jim vděčný, že mi dávají důvěru a otevírají se, protože jsou to hlavně oni, kdo jde s kůží na trh.“
Ve Vizitce mluvil také o svém filmu Kanárek (1999), v němž atypicky otočil kameru na sebe, o dopisu od Borise Hybnera, který mu pomohl při léčbě ze závislosti na heroinu, o důležitosti detektivních žánrů i o své dokumentaristické minulosti.
Filmovému řemeslu jej učili ti nejlepší, Drahomíra Vihanová či Věra Chytilová, během studia na FAMU se učil stříhat i zvučit. K dokumentaristické tvorbě se ale po úspěšném sedmnáctiminutovém snímku Eleanor Rigby z Malé Strany (1995) už uchylovat nechce. Práce na filmu mu trvala dva roky a k slzám ho dováděla skutečnost, že nevěděl, jak obrazem zachytit emoce, které zažíval s hlavní hrdinkou snímku, dvaadevadesátiletou Annou Kubátovou.
Související
-
Režisér je osamělý běžec. Jem ráda v kolektivu, kterému jde o stejnou věc, říká režisérka Burešová
„Když mi oznámili, že jsem získala Cenu Ministerstva kultury, zpotila jsem se hrůzou, znamenalo to vylézt na jeviště,“ říká ředitelka Divadla v Dlouhé Hana Burešová.
-
Bývali to spolužáci, teď spolu nemluví. Společnost se rozděluje na tábory, říká režisér Zielinski
„Soudobá historie, vražda Milady Horákové, příběhy legionářů – důležitá témata, která by divadlo mělo reflektovat,“ myslí si česko-německý režisér Thomas Zielinski.
-
Dlouho jsem sbíral odvahu psát tak, jak mi zobák narost, říká režisér David Drábek o knize Ochechule
Chci být miláček publika, ale nechci nabízet něco, co mě nezajímá, odpovídá režisér a autor divadelních her David Drábek na to, kde je hranice mezi showbyznysem a kulturou.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
