Režisér je osamělý běžec, i proto jsem ráda v kolektivu, kterému jde o stejnou věc, říká režisérka Hana Burešová
„Když mi oznámili, že jsem získala Cenu Ministerstva kultury, zpotila jsem se hrůzou, protože to znamenalo vylézt na jeviště, kam nepatřím,“ říká s nikterak velkou nadsázkou ředitelka a duše pražského Divadla v Dlouhé Hana Burešová. Divadlu by ráda pomohla najít nové tvůrčí osobnosti, ovšem s Veronikou Štefanovou mluvila také o své lásce k folkloru anebo o tom, proč ji těšila spolupráce s Petrem Skoumalem či Vladimírem Franzem.
Její rodnou čtvrtí je pražský Smíchov, kde jako malá holka prolézala sklepy, na tamní poliklinice zkoumala mechaniku páternosteru a hrála si s kamarády na tři mušketýry. V dospělosti ji štvalo, kolik nepřesností nabízí filmové ztvárnění tohoto příběhu, a tak se rozhodla, že knihy o strastech d´Artagnana a spol. převede do divadelní řeči.
V ND Brno měli její Tři mušketýři premiéru v roce 2008, v pražském Divadle v Dlouhé pak v roce 2012. Divadlo v Dlouhé oslavilo v listopadu 2021 pětadvacáté výročí, a byla to právě Hana Burešová, která se svým kolegou, před čtyřmi lety zesnulým režisérem Janem Bornou, scénu zakládala. Vyprofilovala se především díky spojení dvou poetik – Bornovy hravé, často kabaretní a náročné, stylově a tematicky rozmanité linie Hany Burešové.
Vize a zkušenosti výhodou
Ačkoliv divadlo podle ní mělo, má a bude mít smysl a práce s textem ji stále baví, pomalu se začíná porozhlížet po svých nástupcích; tím spíš, že tandem SKUTR nedávno zvítězil v konkurzu na vedení Činohry Národního divadla. Ideální kandidát by měl mít zkušenosti a vizi, stejný náhled na divadlo jako takové ale nutnost není. „Nikdy jsme se nebránili dělat divadlo otevřené. Zvali jsme na hostování řadu režisérů a herců, chtěli jsme, aby se diváci seznámili i s jinou tváří, než jakou jsme představovali s Honzou Bornou,“ konstatuje.
Tvorba Divadla v Dlouhé ovlivnila několik generací diváků, představení pro děti, kabaretní tvorba (Bornovy kousky Vian – Cami plus v rozhovoru zmiňovaný Prévert - Bulis) anebo taktéž zmiňovaný Polední úděl tandemu Hana Burešová – Štěpán Otčenášek byly diváckými hity. Přesto má režisérka dlouhodobě potíž s pochvalou sebe sama.
Režisérskou práci vnímá jako samotářskou záležitost. Text musí „vysedět“ doma nad bílým papírem, zkoušky sleduje z prázdného hlediště. „Mám sice druhé oči dramaturga Štěpána Otčenáška, který je zároveň mým manželem, jeho oči si ale taky někdy musí odpočinout. A tak si to někdy kompenzuju tím, že vyběhnu na jeviště mezi herce, dotknu se jich a vyzkouším si to, co po nich jako režisérka chci. Jsem ráda součástí kolektivu, kterému jde o stejnou věc.“
Související
-
Autenticita je na divadle nesmírně vzácná, snažím se ji objevit a chránit, říká Jana Svobodová
„Uvěřit, že člověk se na svět může dívat jako tvůrce, je hrozně dobrá věc,“ říká režisérka, hudebnice, pedagožka a průkopnice dokumentárního divadla u nás Jana Svobodová.
-
Co ovlivňuje rozhodování? Režisérka Klimešová zpracovala téma, které v lockdownu hýbalo společností
I špatná rozhodnutí mohou vést k něčemu dobrému, říká divadelní režisérka Anna Klimešová, která na rozhodovací magii postavila inscenaci Shoud I Stay or Should I Go.
-
Režisérka Aminata Keita: Strach má mnoho podob a týká se všech. I proto je to pro mě divadelní téma
Poslední zrnko písku – generační výpověď o tom, co trápí dnešní dvacátníky. To je představení, které pod vedením režisérky Aminaty Keity zahrál soubor Činohra 16-20.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
