Autenticita je na divadle nesmírně vzácná, snažím se ji objevit a chránit, říká režisérka Jana Svobodová
„Uvěřit, že člověk se na svět může dívat jako tvůrce, je hrozně dobrá věc,“ říká režisérka, hudebnice, pedagožka a jedna z průkopnic dokumentárního divadla u nás Jana Svobodová. Jak na scéně pracovat s lidmi, kteří nemají s divadlem nic společného, ji učil například americký soubor Bread and Puppet. I o tom, co to dokumentární divadlo vlastně je, si ve Vizitce povídala s Markétou Kaňkovou.
Než se Jana Svobodová, absolventka Katedry alternativního a loutkového divadla na DAMU, v roce 1988 poprvé setkala s tvorbou vermontského divadla Bread and Puppets, myslela si, že na pódium mohou vylézt jen absolventi divadelní školy.
Čtěte také
Jenomže američtí kolegové na to šli jinak: na stagi seděl akordeonista, zezadu se blížily loutky, do toho hrál dechový soubor. Místní farmáři se mísili s newyorskými hereckými hvězdami a Janě Svobodové se do očí draly slzy dojetí. K americkému zážitku se v duchu dodnes často vrací, a to v momentech, kdy sama tvoří představení s lidmi z uprchlického tábora anebo třeba z vyloučených částí Jihoafrické republiky. Díky jejich autentickým výpovědím pomáhá hledat odpovědi na otázky, které jiným než divadelním jazykem najít nedokáže. „Ti lidé se pak stávají mými přáteli, setkávají se s hereckými kolegy. Dohromady tvoří síť a to, že jsem její součástí, mi dává naději.“
Neboj se, věci se vždycky stanou
V rozhovoru několikrát zmínila, že témata projektů k ní často chodí sama od sebe. Je to i důsledek setkání s další klíčovou osobností, americkou režisérkou Annou Bogart. Poprvé se viděly v polovině devadesátých let a Janě tehdy hned bylo jasné, že tato žena pracuje se zcela jiným divadelním principem. „Říkala mi, že věci se stanou, když vstoupím do prostoru. Že se nemám bát, že to prostě vznikne,“ vzpomíná.
Čtěte také
Tento princip pak sama aplikovala například v letošním projektu s názvem Ti, kdo mluví sami za sebe. Dvanáct žen, které se Janě Svobodové ozvaly na inzerát, tu skrz prostorové improvizace vypráví své životní příběhy. „Cítila jsem se jako zahradník, který zasadil semínka a pak o ně jen pečoval,“ popisuje, jak se ženy postupně začaly na jevišti cítit jako doma. Právě tvorba prostoru, kde se „její“ lidé budou cítit šťastní a kde je dostatek místa pro autenticitu a příběhy konkrétních osob, je jedním z tvůrčích cílů Jany Svobodové. „Autenticita je na divadle vzácná, snažím ji objevit, chránit,“ vysvětluje.
České i světové dokumentární divadlo Jana Svobodová prezentuje už jedenáct let na festivalu Akcent, který aktuálně probíhá v jejím domovském Divadle Archa – i o jeho náplni ve Vizitce detailně mluvila. Popsala také zkušenosti z účasti na prestižním festivalu v Avignonu, který jí ukázal, že se její tvorba může měřit s tvorbou světovou, a promluvila o autorských plánech. Ráda by po vzoru rčení „kopej tam, kde stojíš“ pracovala s lidmi ze své rodné vesnice a také s místní (pozapomenutou) pamětí.
Související
-
Jak se vyrovnat s historií? Skrz divadlo, vnímám ho jako doplněk publicistiky, říká Šimon Dominik
Během studií na DAMU ho nadchla poetika dramatika Toma Stopparda, kterého přeložil. Zajímají ho témata spojená s historií, má zkušenosti s regionálními divadelními scénami.
-
Snažím se přispět k tomu, aby Brno bylo městem svobodným, říká umělecký šéf Divadla Husa na provázku
„My máme jeviště v centru města, vám se nedostává pozornosti. Pojďte k nám a řekněte lidem, jak vidíte Brno.“ Divadlo jako prostor pro lidi na okraji zájmu.
-
Loutka má v sobě redukovanou nadsázku, humor i poezii, říká loutkoherec Luděk Richter
Luděk Richter patří mezi důležité osobnosti českého autorského loutkového divadla. Rád pracuje s nadčasovými tématy a rád také divadlo „vynáší“ do exteriéru.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.