Autenticita je na divadle nesmírně vzácná, snažím se ji objevit a chránit, říká režisérka Jana Svobodová

19. listopad 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Jana Svobodová, ředitelka festivalu Akcent

„Uvěřit, že člověk se na svět může dívat jako tvůrce, je hrozně dobrá věc,“ říká režisérka, hudebnice, pedagožka a jedna z průkopnic dokumentárního divadla u nás Jana Svobodová. Jak na scéně pracovat s lidmi, kteří nemají s divadlem nic společného, ji učil například americký soubor Bread and Puppet. I o tom, co to dokumentární divadlo vlastně je, si ve Vizitce povídala s Markétou Kaňkovou.

Než se Jana Svobodová, absolventka Katedry alternativního a loutkového divadla na DAMU, v roce 1988 poprvé setkala s tvorbou vermontského divadla Bread and Puppets, myslela si, že na pódium mohou vylézt jen absolventi divadelní školy.

Čtěte také

Jenomže američtí kolegové na to šli jinak: na stagi seděl akordeonista, zezadu se blížily loutky, do toho hrál dechový soubor. Místní farmáři se mísili s newyorskými hereckými hvězdami a Janě Svobodové se do očí draly slzy dojetí. K americkému zážitku se v duchu dodnes často vrací, a to v momentech, kdy sama tvoří představení s lidmi z uprchlického tábora anebo třeba z vyloučených částí Jihoafrické republiky. Díky jejich autentickým výpovědím pomáhá hledat odpovědi na otázky, které jiným než divadelním jazykem najít nedokáže. „Ti lidé se pak stávají mými přáteli, setkávají se s hereckými kolegy. Dohromady tvoří síť a to, že jsem její součástí, mi dává naději.“

Neboj se, věci se vždycky stanou

V rozhovoru několikrát zmínila, že témata projektů k ní často chodí sama od sebe. Je to i důsledek setkání s další klíčovou osobností, americkou režisérkou Annou Bogart. Poprvé se viděly v polovině devadesátých let a Janě tehdy hned bylo jasné, že tato žena pracuje se zcela jiným divadelním principem. „Říkala mi, že věci se stanou, když vstoupím do prostoru. Že se nemám bát, že to prostě vznikne,“ vzpomíná.

Čtěte také

Tento princip pak sama aplikovala například v letošním projektu s názvem Ti, kdo mluví sami za sebe. Dvanáct žen, které se Janě Svobodové ozvaly na inzerát, tu skrz prostorové improvizace vypráví své životní příběhy. „Cítila jsem se jako zahradník, který zasadil semínka a pak o ně jen pečoval,“ popisuje, jak se ženy postupně začaly na jevišti cítit jako doma. Právě tvorba prostoru, kde se „její“ lidé budou cítit šťastní a kde je dostatek místa pro autenticitu a příběhy konkrétních osob, je jedním z tvůrčích cílů Jany Svobodové. „Autenticita je na divadle vzácná, snažím ji objevit, chránit,“ vysvětluje.

České i světové dokumentární divadlo Jana Svobodová prezentuje už jedenáct let na festivalu Akcent, který aktuálně probíhá v jejím domovském Divadle Archa – i o jeho náplni ve Vizitce detailně mluvila. Popsala také zkušenosti z účasti na prestižním festivalu v Avignonu, který jí ukázal, že se její tvorba může měřit s tvorbou světovou, a promluvila o autorských plánech. Ráda by po vzoru rčení „kopej tam, kde stojíš“ pracovala s lidmi ze své rodné vesnice a také s místní (pozapomenutou) pamětí.   

Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.