Dlouho jsem sbíral odvahu psát tak, jak mi zobák narost, říká režisér David Drábek o své první knize Ochechule

Psát divadelní hry, kterých má na svém kontě více než čtyřicet, je pro Davida Drábka stejně přirozené jako dýchat vzduch. U debutové prózy Ochechule to bylo jinak. „Trvalo mi hrozně dlouho, než jsem našel styl, než jsem sebral odvahu psát tak, jak mi zobák narostl,“ říká o autobiografickém textu, který začíná jeho smrtí. Na obálce knihy je vyfocená Drábkova dcera, jíž také knihu věnoval. „Kdybych teď umřel, chtěl bych, aby mě měla jako na dlani. Je tam všechno, moje silné i slabé stránky.“

David Drábek vydal svou knižní prvotinu Ochechule|foto:Tomáš Vodňanský, Český rozhlas

S knižní prvotinou teď Drábek zažívá pocity z Allenovského „klubu, kam by ho nezvali“. Jezdí po festivalech (byl na Tabooku či Světě knihy), nejlépe se mu ale četlo doma v Týništi nad Orlicí, kde za účast dostal mimo jiné bábovku.

O Týništi byla ve Vizitce řeč ještě jednou, to když vzpomínal na dětství v domě u řeky a také na nedaleké chatě. Často si hrál s příbuznými, fantazíroval, vymýšlel divadelní představení, do kterých komponoval zážitky z televizních seriálů i ze Čtyřlístku. Jeho matka ostatně ve východočeské ochotnické tradici pokračuje dodnes, v Týništi vede po Jiráskově románu pojmenovaný soubor Temno, který ovšem pracuje se současným českým dramatem.

Aby žár trval

Klíčovým momentem bylo pro Drábka také setkání s Darkem Králem, s nímž se už během studií filmové divadelní vědy pouštěl do psaní a dramatizace divadelních textů. Jejich pracovní role se časem proměnily, Darek Král dnes Drábkovi píše do jeho her hudbu a společně fungují už třicet let. „Mám vedle sebe někoho, kdo mi pomáhá se uklidnit. Psaním se bavíme a nesledujeme, jestli jsme v módě, kdo nás chválí a kdo ne. A ta vášeň nechladne,“ popisuje, jak je možné udržet dlouhodobou spolupráci.

Daniela Kolářová Klicperovo divadlo v Hradci Králové uvádí v režii Davida Drábka hru Náměstí bratří Mašínů|foto:Profimedia

Umění je podle něj v obecné rovině utkvělou představou, že v časoprostoru jsou díry, které je třeba naplnit: divadlem, hudbou nebo výtvarnem. Drábek podle svých slov neustále touží být miláčkem publika a špatně nese, když se „vymazlené“ kousky po pár reprízách stahují z repertoáru. I o tom mluvil ve Vizitce detailněji, stejně jako o plánech na muzikálové představení o zpěvačce Laďce Kozderkové.