Rukavice nebo rogalo

Žijeme ve zvláštní době. Každá čtvrtá česká domácnost je jednočlenná. Třetina dnešních třicátníků chce žít singl. Známosti z internetu, neviditelné jako svět duchů, nahrazují vztah. Láska je riziko a soužití je dřina. Pořád méně lidí se chce vázat a v manželství vidí doživotní trest.

Geniální škarohlíd, filosof Schopenhauer, stvořil podobenství. Je o stepních dikobrazech. Jistě jde o zoologický nesmysl, ale metafora je to skvělá. Ve stepi se stmívá. Vzduch vychládá a dikobrazům je tam zima. Inu, vyhledají jiného dikobraza a přitulí se k němu, aby se zahřáli jeho živočišným teplem. Vtom se vzájemně popíchají ostny, to je bolí, au!, a tak se rozejdou. Step zatím prochladla ještě víc a chudáci dikobrázkové se třesou. Najdou si dalšího druha nebo družku, přitulí se, popíchají se a prchají od sebe… A toto je obraz lidského dramatu: samota studí a blízkost často bolí. Pořád hledáme někoho, kdo by nás přivinul a zahřál, ale popícháme se svými citovými ostny, rozejdeme se… a už už hledáme někoho dalšího, s kým bychom ten smutnosměšný příběh mohli zopakovat… a řekněte, že ne!

Ve vězení je samotka zostření trestu. Ale jsou dva druhy samoty. Ve věži Daliborce je Dalibor sám a hraje na housle. Lidé stojí kolem a říkají si: Á, Dalibor zase hraje, slyšíte? To je samota, která navazuje vztah. Ta druhá, horší, spočívá v tom, že už o nás nikdo neví, všichni na nás zapomněli, svět se točí dál i bez nás, zmizeli jsme beze stopy a nikdo neslyší hlas: Haló! Tady jsem!

Pak je typ samoty, pro nějž má ruština slovo ostranjonnyj, byť ostranjonnyj: žijeme sice v tomto světě, ale nic nás nezajímá, život i lidé nás míjí bez citů a bez významu, lhostejně trčíme ve své škebli – třeba u svého počítače - a život tam venku se nás netýká.

Ale nejhorší druh osamění, aspoň mně se tak zdá, je nepřiznaná vina, obtěžkané svědomí. Když v sobě člověk nosí nějaké třaskavé tajemství, které nemůže nikomu svěřit, to je horší než samotka, horší než zabloudit na severním pólu - a takové samoty nás osud chraň.

Ale abychom neskončili tak ponuře: kdo má duši šťastného samotáře, ať má své nebe a svoje rogalo a užívá si nadoblačnou volnost. A my ostatní – je nás rozhodně víc! – kteří přece jenom nechceme být sami, kéž najdeme toho dikobraza, který nás nepopíchá, nebo jen úplně maloučko, aby nás život s ním bavil. A on nás přivine a bude nás hřát svým dikobrazím teplem, a my budeme hřát jeho a bude na nás krátká i ta nejmrazivější stepní noc.