Rubáš nemá kapsy

Nedávno došlo na Slovensku k velmi bizarnímu obřadu. Gang bojoval proti gangu a v bitce zabili i jednoho mladého gangstera. Vlastní gang mu vystrojil pohřeb. Chlapce mumifikovali, oblékli do obleku, posadili ho do jeho mercedesu, ruce mu dali na volant. a pak celou tu parádu pohřbili jako celek a nad mercedesem navršili mohylu. - Co je to za podivný skutek? Je to jen pitomé furiantství, potřeba ukázat, že my na to máme, na rakev za několik set tisíc? Je to dávná víra v duši putující jinam, víra, která s mrtvým faraónem zazdívala i jeho nádobí a služky, jako by říše mrtvých byl jen jakýsi nóbl hotel, kde host má mít všechen komfort? Kdoví.

Letos mi připadla smutná povinnost vyklidit dům po dvou zesnulých. A třebaže to nebyli žádní chamtiví lidé, padal na mě pocit marnosti, když kontejnery polykaly ty stovky věcí, věcí, věcí, věcí. Ta úleva nad každým balíkem, kterého se mi povedlo zbavit. Slibuju si, že já to svým potomkům udělám snazší, nanejvýš kliknou a přeformátují můj harddisk. Ale i já se topím ve věcech, věcech, v tolika zbytečných věcech, a už dnes na ně usedá prach příštích let.

Jenže se vším, na čem lpíme, jsme vyděšenější a zranitelnější. Za všechno, co máme, ať je to dům, úspěch nebo milovaná bytost, nás může osud chytit a pěkně námi prásknout o zem, protože každé "mám" v sobě nutně skrývá "mám o to strach". Blaze tomu, kdo nic nemá, nestará se, kam to schová, říká se. "Co vám chybí?" ptáme se navzájem při každé bolístce a smutku. Ta správná otázka možná zní: "Člověče nešťastný, copak vám to přebývá?"

Dnešní příběh se jmenuje Karatista bez ruky.

Byl jednou jeden chlapec, který velmi toužil stát se karatistou, ale běda, vůz mu ujel pravou ruku. Zoufal si, že s karate je konec. Přesto se našel Mistr, který ho vzal do učení a naučil ho jeden jediný karatistický chvat. Léta plynula a Mistr hocha učil stále totéž. Žáka to už dost nudilo, měl dojem, že ho zanedbává. Jenže učitelům se neodmlouvá, tak mlčky cvičil pořád jeden a týž chvat.

Konečně přišel den, kdy měl poprvé předvést veřejnosti, co se naučil. A vida. Porazil prvního soupeře, porazil druhého i desátého a stal se absolutním vítězem. Celý užaslý šel za svým Mistrem.

"Pane! Jak to, že jsem porazil ty zdravé muže? Jsem nováček, nemám pravou ruku a umím jen jediný bojový chvat!"

"No," usmál se Mistr. "Důvody jsou dva. Jednak to je opravdu pěkný chvat a jednak jediná obrana proti němu je chytit soupeře za pravou ruku."