Rourova cesta za paničkou

Roura jsme nalezli jako odložené koťátko, ale vychovaly ho naše kočky, které když odchovaly svá koťátka, kojily ještě jeho. Od té doby je Rour usměvavý a při sebemenší příležitosti přede. A nejsilněji, když vidí mě, nedbaje okolnosti, že ho třeba bolí hlavička.

Na rozdíl od našich koček se Rour nevnucuje, ale pozván, důstojně vstoupí a v pravý čas i důstojně odejde, jako by oplýval sociální inteligencí. Pokud ji má, tak ji má o dost větší než řada lidí, kteří jako by ji ani neměli, ačkoli jako lidé by ji měli mít rozhodně větší než Rour.

Bez zajímavosti nejsou ani Rourovy stravovací návyky: nežere, ale střídmě papá. Někdy s Rourem i spím, a vskutku není konejšivějšího zvuku než jeho předení. Někdy ale chrápe, já také. Kde se v něm ta dobrá nálada pořád bere, nevím, pravda je, že nikdy nepracuje. Na rozdíl od našich koček je asi trochu hloupý, v mňoukání slabý.

Pouze jednou jsme měli nějakou vádu, Rour prosazoval své, a já na to nechtěl přistoupit, nebo to bylo obráceně? To se naštval, hbitě zamířil ke dveřím, já mu otevřel a viděl jsem, jak cílevědomě míří šikmo přes parkoviště a šikmo přes ulici ke shluku nových domů, do nichž se lidé stěhovali teprve nedávno. Čumák mu zarputile svítí, ponožtičky se jen kmitají.

A tehdy mě napadlo, že ten jeho rovný směr má konkrétní cíl. Možná si našel někoho jiného, u koho bývává, když není u nás. U koho i spávává a střídmě papává. Komu přede do ucha a ten někdo mu říká Honzíku a myslí si, že Rour je jeho. A ještě se někde chlubí, jakého má znamenitého kocoura, který všechno způsobně umí, kromě mňoukání… Pokud si takové dvojdomoví kočky zavedly, možná jich je i dvakrát méně, než si myslíme.

Ne že by se mě to dotklo, ale jakási žárlivost mě pojala. Už jsem si nemohl nevšimnout, když Rour přišel a voněl čerstvě smaženými řízky. No ty se u nás smaží málokdy a pokud, tak nikoli pro kočky. Rour má patrně alternativní paničku, osamělou starší paní, pro niž je tím, čím pro mě, ale já mu teda tak vyvařovat nebudu.

Onehdy přišel a zvláštně voněl. To není kočičí vůně! To je vůně lidská! To je vůně paniččina! A není to vůně špatná, milý Roure. Lehký a patrně i drahý parfém. Panička asi nebude tak stará, a protože je chytrá, tak tohle je vzkaz pro mě, Roure. - Jak krásně se mi usínalo, Rourovo předení a k tomu její vůně.

A klidně jsem si mohl dovolit na Vánoce odjet na hory; Rour bude mít kapra! Jenže když jsem se vrátil, vrhl se Rour k misce a nepapal, ale žral jak zjednaný. Pochopil jsem, že panička byla na horách také. Na běžkách?

Skoro jsem Roura vyhodil a jakmile se ponožky rozkmitaly za bílým čumákem, já nenápadně za nimi. Na půli cesty jsem se zarazil a zastyděl – to se nesluší, abych špehoval mého člověka jménem Rour.