Roklan a potkan

Kdo ví, žije-li ještě někdo z těch, komu se úderem padesátých let dvacátého století tudy podařilo tajně proplížit ze zadrátované vlasti. Když utíkající šťastně minuli všechny nástrahy, močály i samopalníky, konečně se v měsíčním svitu pod nimi zalesklo jezero Rachelsee, odlesk kýžené svobody. Sice dobře věděli, že jezero jim musí zůstat po pravé ruce, ale jeho čarovnou moc neznali: Jsou v něm zakleté duše těch, co nemají v hrobě klid. "Je zdánlivě tiché a klidné, ale když do jezera někdo hodí kámen, který vyruší duchy z jejich klidu, jezero kypí, pění a bouří divokými vlnami. Kdo by hodil velký kámen, jezero přeteče a spravedlivě zatopí jak Čechy, tak Bavorsko. Knězem z Kunžvartu je tam zakletý jeden lichvář, a pastýř, který zhřešil, je tam taky. Farář z Mayth v Bavorsku před léty znal tajemství, jak tam ty, kteří si to zasluhovali, zaklít. Bavorští pastevci obcházeli jezero zdaleka," praví bavorská pověst v podání Josefa Rauvolfa. - Jděte pořád na jih - dobře radili jezerní zakletci českým přeběhlíkům.

My jsme 8. prosince přesně v deset hodin dorazili autem k nové vodní nádrži poblíže Oberfrauenau. Hladina mírumilovně vzdutá ostrým větrem. První mrazivý den nové zimy: možná -10 stupňů. Vzhůru na Roklan Bavorským lesem, jezero po levé ruce. Nos a brada mrznou hned po pár krocích, a Roklan proklatě v nedohlednu. Ze země - ještě včera rozbředlé - přes noc vypučel ledový květ podobný houbě kotrči, zmrzlá voda vyrazila ledovými střapci do výšky až deseti centimetrů. Chráněná plazivá plavuň vzdoruje mrazu drobnými houževnatými lístky. Na strmé stezce dech se krátí, brada rozmrzá, nohy se smekají na ledovatých kamenech, řemen od batohu se trhá, jakoby v něm byl dost těžký skřítek. Naštěstí vichr tichne. Blížíme se k přesně vytyčenému rozhraní: jen o metr výš už jsou jehličnany obalené námrazou, led se blyští v slunném dni. A tady i končí živý les a výše už jen suché smrky, špice uražené. Vlivem krutého povětří se jim stejně vede bídně, snadno je kůrovec udolal. Bavorští lesníci vskutku nechávají padlé kmeny ležet, z jejich trouchniviny vyrážejí tisíce sazenic, pastva pro lesní zvěř. Snědli jsme chleba, lokli si rumu a rychle dál, vždyť slunce se hned zase k pohoří kloní. Na pláních Malého Roklanu leží sníh. Už tu někdo byl: to rázným tříprstým pařátem sněhem kráčel tetřev.

U kříže na vrcholu dopíjíme rum a z batohu s urvaným řemenem vyndáváme i skřítka: Pětadvacet centimetrů dlouhý, asi půl kila těžký, hnědě glazovaný potkan, uhnětený a vypálený malým Radimem v keramickém kroužku. Však také zvířátko mrštně se v rukou obrací, a hned by jak svišť šmejdilo - rovnou k zakletému jezeru. "Žije v něm tichý nárůdek skřítků, vodních mužů a žínek, neuvěřitelně dobromyslných a skromných, kteří každému rádi pomohou, zejména zbloudilým dětem. Kvůli dotěrné chtivosti lidí se museli odstěhovat až sem, a tak se jejich pomoci dočká jen málokdo," praví česká verze v podání Radimova potkana.