Ranní úvaha Martina C. Putny: Ti veselí pohané

25. duben 2018

Máj už se nám dere do vrat, a s ním všemožné májové svátky. Od svátku práce a studentského majálesu až třeba po muzikálně hudební oslavy Jana Nepomuckého.

Ideově se ty svátky odvolávají na nejrůznější tradice. Ale přece jenom, pod těmi tradicemi, prosvítají motivy společné, přírodně-kosmicko-biologické: jaro, světlo, život. Koneckonců i ten Jan Nepomucký byl umučen, ale oslavován je právě jakožto ten, kdo žije na nebesích a přimlouvá se za život své země.

Život, a ovšem láska. I když, na studentském majálesu se láska projevuje trochu jinými formami než na oslavách Jana Nepomuckého. Ale, jak se zpívá v operetě Netopýr, Chacun à son goût, každému podle jeho gusta.

Jeden z nejpozoruhodnějších pokusů sestoupit ke kořenům oněch kosmobiologických tradic májových svátků představuje film Robina Hardyho Wicker Man. Jeho název se do češtiny převádí buď doslovně, Proutěný muž, nebo podle smyslu – a podle literární předlohy: Rituál.

Neboť smyslem filmu je ukázat ve fikci, co by se stalo, kdyby ony původní kosmobiologické tradice prorostly, jako bujné májové rostlinstvo, všechny pozdější kulturní vrstvy, vystoupily na povrch moderní společnosti a ujaly se samy vlády.

Film Wicker Man z roku 1973 (neplést prosím s hovadnou stejnojmennou nápodobou z roku 2006!) vypráví o tom, že na jednom skotském ostrově znovu zavládlo keltské pohanství. Policista z pevniny sem přijíždí vyšetřovat tajemné zmizení dvanáctileté dívky a postupně zjišťuje, že na ostrově je všechno jinak: kostel je pobořen, farář není, městečko chystá keltský svátek Beltine, děti stavějí májku a zpívají přitom o falu, z něhož proudí nový život…

Policista je zbožný křesťan je tím šokován a nabývá stále větší jistoty, že ona dívka se má stát o nastávajícím májovém svátku lidskou obětí. Jenže všechno je jinak a já vám nebudu prozrazovat, jak. Nebudu, jak se dnes pod vlivem anglosaské populární kultury říká, „spojlovat“.

Důležitější než dějová zápletka je sám pokus ukázat, jak by asi novopohanství vypadalo, kdyby se opravdu někde stalo dominantním náboženstvím nějaké komunity. Ukázat ho v té dokonale idealizované podobě, v té smyslnosti, s těmi barvitými svátky, s tou fascinující větou „my nepoužíváme slovo smrt“, protože tělo lidské a všechno lidské přece odchází zase do přírody, do dalších proměn.

Naopak policista, křesťan, ukazuje všechny negativní stereotypy křesťanství –puritánství, nesnášenlivost, nehumornost. Jenomže oni ti veselí pohané také mají své temné stránky – koneckonců, jde tu o lidskou oběť. A navíc – ono se přece jen ukáže (nespojluj!), že moderní racionalita, ano i věda (nespojluj!) hraje v tom zdánlivě tak snadno obnoveném starém pohanství větší roli, než si sami veselí pohané zpravidla uvědomují.

Že racionalita a věda je vedle „starého“ pohanství, i vlastně-už-také-starého křesťanství ještě třetí silou. I když na ni dnes tak často nadáváme, že nás zklamala, že nám svět dostatečně nevysvětlila. Je tu s námi. A bude tu s námi i v tom bláznivém, iracionálním, ohňovém máji.

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová