Ranní úvaha Martina C. Putny: Ti veselí pohané

Májka v Prachaticích
Májka v Prachaticích

Máj už se nám dere do vrat, a s ním všemožné májové svátky. Od svátku práce a studentského majálesu až třeba po muzikálně hudební oslavy Jana Nepomuckého.

Ideově se ty svátky odvolávají na nejrůznější tradice. Ale přece jenom, pod těmi tradicemi, prosvítají motivy společné, přírodně-kosmicko-biologické: jaro, světlo, život. Koneckonců i ten Jan Nepomucký byl umučen, ale oslavován je právě jakožto ten, kdo žije na nebesích a přimlouvá se za život své země.

Ranní úvaha Martina C. Putny: Masaryk mizející

Prezident T. G. Masaryk hovoří ke školní mládeži. Rozhlasový přenos z Pražského hradu při oslavách 10. výročí republiky 27.10.1928, za Masarykem stojí ministr školství Milan Hodža a kancléř Přemysl Šámal

7. března jsme oslavili výročí narození T. G. Masaryka. A to ještě v roce stého výročí vzniku republiky.

Život, a ovšem láska. I když, na studentském majálesu se láska projevuje trochu jinými formami než na oslavách Jana Nepomuckého. Ale, jak se zpívá v operetě Netopýr, Chacun à son goût, každému podle jeho gusta.

Jeden z nejpozoruhodnějších pokusů sestoupit ke kořenům oněch kosmobiologických tradic májových svátků představuje film Robina Hardyho Wicker Man. Jeho název se do češtiny převádí buď doslovně, Proutěný muž, nebo podle smyslu – a podle literární předlohy: Rituál.

Neboť smyslem filmu je ukázat ve fikci, co by se stalo, kdyby ony původní kosmobiologické tradice prorostly, jako bujné májové rostlinstvo, všechny pozdější kulturní vrstvy, vystoupily na povrch moderní společnosti a ujaly se samy vlády.

Ranní úvaha Martina C. Putny. Revoluce emigrace pětice I: Krasnov

Generál Boris Krasnov (druhý zprava) v roce1918

Jak nás dostihlo sté výročí bolševické revoluce, či, chceme-li, bolševického puče, snažíme se připomínat i vysvětlovat, a někdy i analogizovat s naší současností.

Film Wicker Man z roku 1973 (neplést prosím s hovadnou stejnojmennou nápodobou z roku 2006!) vypráví o tom, že na jednom skotském ostrově znovu zavládlo keltské pohanství. Policista z pevniny sem přijíždí vyšetřovat tajemné zmizení dvanáctileté dívky a postupně zjišťuje, že na ostrově je všechno jinak: kostel je pobořen, farář není, městečko chystá keltský svátek Beltine, děti stavějí májku a zpívají přitom o falu, z něhož proudí nový život…

Policista je zbožný křesťan je tím šokován a nabývá stále větší jistoty, že ona dívka se má stát o nastávajícím májovém svátku lidskou obětí. Jenže všechno je jinak a já vám nebudu prozrazovat, jak. Nebudu, jak se dnes pod vlivem anglosaské populární kultury říká, „spojlovat“.

Důležitější než dějová zápletka je sám pokus ukázat, jak by asi novopohanství vypadalo, kdyby se opravdu někde stalo dominantním náboženstvím nějaké komunity. Ukázat ho v té dokonale idealizované podobě, v té smyslnosti, s těmi barvitými svátky, s tou fascinující větou „my nepoužíváme slovo smrt“, protože tělo lidské a všechno lidské přece odchází zase do přírody, do dalších proměn.

Ranní úvaha Martina C. Putny. Revoluce emigrace pětice V: Trockij

Lev Trockij na Rudém náměstí v Moskvě

Vyprávíme příběhy ruských politiků, kteří se tak či onak potkali s bolševickou revolucí a skončili v emigraci. Dnes bolševik, který skončil v emigraci: Lev Trockij.

Naopak policista, křesťan, ukazuje všechny negativní stereotypy křesťanství –puritánství, nesnášenlivost, nehumornost. Jenomže oni ti veselí pohané také mají své temné stránky – koneckonců, jde tu o lidskou oběť. A navíc – ono se přece jen ukáže (nespojluj!), že moderní racionalita, ano i věda (nespojluj!) hraje v tom zdánlivě tak snadno obnoveném starém pohanství větší roli, než si sami veselí pohané zpravidla uvědomují.

Že racionalita a věda je vedle „starého“ pohanství, i vlastně-už-také-starého křesťanství ještě třetí silou. I když na ni dnes tak často nadáváme, že nás zklamala, že nám svět dostatečně nevysvětlila. Je tu s námi. A bude tu s námi i v tom bláznivém, iracionálním, ohňovém máji.