Ranní úvaha Martina C. Putny. Revoluce emigrace pětice V: Trockij

Pro vojáky Rudé armády a stranické aktivisty ideál revolučního vůdce. Pro emigranty, zvláště ty z pravého spektra, ztělesnění toho nejhoršího v bolševismu - Židák, rouhač, masový vrah. Pro režiséry stalinských procesů 30. let mytický démon, který organizuje desetitisíce sabotáží a spiknutí. Pro dnešní stoupence čtvrté internacionály i pro mnohé alternativní levičáky modelová postava "jiného marxismu".

Lev Bronštejn už na gymnáziu četl zakázanou literaturu, založil "svépomocnou univerzitu" a (jak sám píše) zoufale hledal dělníky, které by zajímaly věci jako teorie hodnoty a světová revoluce. Jméno Trockij si vepsal do falešného pasu při jednom ze svých dramatických útěků.

Až v březnu 1917 se z emigrace vrátil do Ruska a až tehdy se sbližuje s Leninem a stává se díky řečnickému a organizačnímu talentu jedním z  vůdců revoluce. Sedm let je komisařem války a do značné míry díky jeho tvrdosti a energii Rudá armáda nakonec zvítězila.

Okolo roku 1921, kdy propuká Leninova nemoc, se však začínají stahovat mraky. Moci se ujímá trojka Stalin-Zinověv-Kameněv. Trockij, za Leninova života horký kandidát na následnictví, je postupně odsouván z centra moci a roku 1929 vyhoštěn ze země a vyvezen do Cařihradu.

Trockij se usazuje na ostrůvku Prinkipo v Marmarském moři a dává se do práce. Začíná redigovat Bulletin opozice a píše knihy a brožury, v nichž podává svou verzi událostí kolem vlastní osoby i celého ruského vývoje od října 1917 – a hlavně úlohy Stalina. Nesporně nejzajímavější je svěže a svižně psaná kniha Můj život.

Trockého cílem je dokázat, že Lenin byl téměř vždycky zajedno s ním a on s Leninem a respektoval ho jako autoritu, a že "epigoni", jak nazývá skupinu kolem Stalina, představují (v terminologii francouzské revoluce) „thermidor“, tedy maloburžoazní reakci proti Říjnu, který v této historické paralele odpovídá jakobínské diktatuře. „Epigoni“ přinášejí změšťáčtění, zúředničtění a znacionálnění revoluce, kdežto on, Trockij, chápal ruskou revoluci jako předehru k revoluci světové.

A ještě jednou ve zvolené francouzské analogii, Stalin je obludně ctižádostivou figurou, pravým démonem, Napoleonem. Počínající stalinismus je tedy vlastně „bonapartismus“, záměna světové revoluce za ruský státně-nacionální socialismus. Jediným legitimním pokračováním revoluce je tedy boj trockistické opozice.

Tuto opozici také Trockij v emigraci organizoval. Podobných bolševických emigrantů, ať více či méně nedobrovolných, bylo totiž od konce 20. let více. S bílou emigrací se pochopitelně nestýkali – zato však s mezinárodními kruhy radikální levice, ostatně i té české. I proto byl Trockij pro většinu zemí persona non grata. Nikdo ho nechtěl – až ho přijalo Mexiko – ale i tam si ho jeden Stalinův agent roku 1940 našel a zavraždil.

Co by bývalo bylo, kdyby se býval Leninovým nástupcem stal Trockij a nikoliv Stalin? To je jen jedna z mnoha otázek nad stým výročím ruské bolševické revoluce.