Ranní úvaha Martina C. Putny. Revoluce emigrace pětice I: Krasnov

Někdy „horem“, cestou velkých syntéz, někdy „spodem“, cestou konkrétních příběhů, které souvisejí s revolucí. I já půjdu tentokrát spodem. V pěti úvahách připomenu příběhy pěti mužů. Všichni měli společné to, že byli muži politiky a že v nějaké fázi po revoluci skončili v emigraci.

A ještě měli společné to, že všichni zanechali po sobě nejen politickou, ale také literární stopu. V samotné politice ovšem stáli každý jinde, ba téměř každý proti téměř každému. V této emigrační pětici představují pět směrů politiky tehdejšího Ruska: konzervativní monarchista, liberál, demokratický socialista, anarchista a bolševik. Prohráli nakonec všichni.

Začneme napravo, příběhem generála Petra Krasnova. Ten byl jedním z hlavních vojevůdců Bílé armády. Do boje s rudými dokonce vstoupil ještě před osudným listopadem. Už v červenci 1917 byl totiž pověřen potlačením prvního pokusu bolševiků o puč v Petrohradu. Na jaře 1918 ho Svaz záchrany Donu zvolil vrchním atamanem Velikého vojska donského. Téměř po celý rok se Krasnovovi dařilo bránit kozácké území. Po porážce bílých armád odjel na jaře 1920 Krasnov do Německa.

V emigraci se však nehodlal smířit s rolí válečného veterána, kterému se klepe na rameno za staré zásluhy. Působil v berlínské Nejvyšší monarchistické radě – ale kromě toho se obrátil k literatuře. Inspirován, podle vlastních slov, Tolstého Vojnou a mírem, sepsal čtyřsvazkový román Od dvouhlavého orla k rudému praporu. Román ostatně vyšel i česky.

Líčí ruské dějiny za vlády posledního cara, zejména války od rusko-japonské po občanskou – tedy všechny války, v nichž Krasnov sám bojoval. Kniha měla v ruských emigračních kruzích obrovský úspěch, protože přesně na tento typ literatury, s hlavním hrdinou, důstojníkem bez bázně a hany, jehož nakonec umučí bolševici, byli naladěni řadoví emigrační čtenáři – zvláště bývalí vojáci carské i bílé armády.

Kritikové ovšem měli těžký úkol, protože je choulostivé ztrhat knihu někoho tak zasloužilého. Shodli se tedy aspoň na konstatování, že generál Krasnov projevuje výtečnou znalost bitevních scén a vojenského života.

Jenže to nebyl poslední bod Krasnovova angažmá. Berlíňan Krasnov sledoval s velkými sympatiemi Hitlerův nový pořádek a zvláště přípravy k válce s bolševiky. Nabídl se, že bude formovat oddíly kozáků z řad válečných zajatců, kteří budou ochotni bojovat spolu s Němci proti sovětům. V čele těchto útvarů pak v poslední fázi války vytáhl ve svých pětaosmdesáti letech znovu do boje. Po válce byl Angličany vydán Stalinovi, spolu s generálem Vlasovem a dalšími odvezen do Moskvy, odsouzen a popraven.

V Krasnovových oddílech bojovali i jeho syn a vnuk. Syn zahynul na gulagu, vnuk, Nikolaj Krasnov, však gulag přežil a dokonce se dostal na Západ, kde vydal knihu Nezapomenutelné. Jsou to vzpomínky na lágr, plné patriotismu a útoků – kupodivu nejen na komunisty, ale také na prohnilou západní demokracii…