Ranní úvaha Marka Orko Váchy: Auschwitz 2018

Na konci prohlídky Birkenau je pár metrů čtverečních na místě bývalého krematoria, místa, kde, jak říká průvodce monotónním hlasem, zemřelo více lidí než Britů a Američanů během druhé světové války dohromady.

V první části prohlídky na člověka padne děsivá hrůza, že stačilo málo a byli bychom mezi oběťmi, stačilo se narodit o několik desetiletí dříve.

Ve druhé části trasy ale dopadne ještě jiná hrůza, větší. Chybělo málo, a byli bychom mezi vykonavateli. Stačilo se narodit o několik desetiletí dříve a o několik set kilometrů směrem na západ. A jistěže první protest člověka je, že já bych se k takovým věcem nikdy nepropůjčil, nikdy bych neudělal nic takového, jak dozorci, nacisté nebo místní lékaři ve svých nelidských experimentech.

Ranní úvaha Marka Orko Váchy: Svoboda

Při výuce lékařské etiky někdy bavím studenty tím, jak my přírodovědně vychovaní lidé jsme zvyklí myslet v přesných termínech přesných definic.

Jenomže, díky pečlivým studiím historiků se ukazuje cosi velmi překvapivého. Byli bychom čekali, a byli bychom vlastně velmi rádi, když by se ukázalo, že nacisté a lékaři a vůbec všichni, kdo měli koncentrační tábory na starosti, byli sadisté, psychopati a patologické existence, lidé jiné rasy než my, lidé z jiného vesmíru. Lidé mentálně nemocní, kazoví, s psychiatrickou diagnózou.

Díky pečlivým studiím historiků se ukazuje, že tomu tak není, že to byli lidé stejní jako my, lidé, kteří by v mírových časech pravděpodobně žili svoje průměrné životy průměrných občanů a kteří by sami o sobě nejspíše řekli, že jsou ti normální, poctiví, pracovití a slušní lidé.

První otázka po osvobození v roce 1945 byla, jak je možné, že toho nějaký národ byl schopen. Otázka se velmi rychle překlopila: existuje vůbec na světě nějaký národ, který by toho nebyl schopen? Jakkoli je to nepředstavitelné, dnes si již nepředstavitelné netroufáme vyloučit.

Ranní úvaha Marka Orko Váchy: Odpovědnost za správu světa

Když jsem kdesi četl u svaté Kateřiny Sienské, že se cítí osobně zodpovědna za všechno zlo ve světě, přišlo mi to silně patetické, a hodně přitažené za vlasy.

Od nynějška víme, že ano, člověk může číst večer Goetheho a Rilkeho, hrát večer na klavír Bacha a ráno jít do své denní práce v Auschwitz. 

V Auschwitz tak mezi baráky a uvnitř nich, jak návštěvníka zavede nemilosrdná prohlídka, člověk definitivně a navždy ztratí víru. Ale ne víru v Boha, nýbrž v člověka.

Všichni myslíme, že „to“ udělali ti druzí. V těch dřevěných barácích Birkenau člověk nahlédne do propastí své vlastní duše a uvědomí si, že ten druhý rovněž přebývá v neznámých hlubinách mého vlastního nitra, že je možností mého já.

V lednu 1942 na konferenci ve Wannsee bylo rozhodnuto o konečném řešení. Konference trvala 90 minut, dobu jedné vysokoškolské přednášky. Přes polovinu účastníků konference mělo titul doktor. Jednalo se o doktory medicíny, rovněž i o doktory filosofie. Pak se roztočilo soukolí.

Marek Orko Vácha: Šťastné neúspěchy

Hodně se o nich dnes mluví a jsou dokonce o nich pořádány celé kongresy.

Náročnou logistiku transportů zajišťovaly stovky poctivých úředníků, pečlivě si plnící své povinnosti. Bylo jim lhostejno, zda vlaky přepravují dřevo, kameny nebo lidi; důležité byly tunokilometry. A transporty byly možné jen díky poctivé práci těchto poctivých úředníků, kteří si poctivě plnili své denní úkoly a o ostatní věci se nezajímali.

Dodnes nevíme, co se vlastně stalo, nevíme, kde byl člověk, kde byla naše věda, naše filosofie, naše náboženství, že tomu nedokázaly zabránit?

S našimi studenty medicíny jezdíme do koncentračního tábora Auschwitz-Birkenau rok co rok. Pořád totiž ještě je naděje, že poznáním historie ji přece jen nebudeme nuceni opakovat.