Ranní úvaha Marka Orko Váchy: Odpovědnost za správu světa

Za bombardování civilistů v Sýrii přece nemohu
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Za bombardování civilistů v Sýrii přece nemohu

Když jsem kdesi četl u svaté Kateřiny Sienské, že se cítí osobně zodpovědna za všechno zlo ve světě, přišlo mi to silně patetické, a hodně přitažené za vlasy.

Já přece prosím vás za většinu věcí nemohu, říkám si, a že je válka v Somálsku snad není moje vina a teroristické útoky ve Francii snad taky nepadají na mě. Ani za bombardování civilistů v Sýrii nemohu a ani za hnědouhelné elektrárny a ani za nedávno vymřelého delfínovce čínského a za tání ledovců v Grónsku asi taky ne.

Pak jsem tutéž myšlenku odpovědnosti našel tuším u Dietricha Bonhoeffera, a pak dokonce u Alexandra Solženicyna, a pak jsem dospěl a začal ji brát stále vážněji. Zejména ta Solženicynova řeč. Autor Souostroví Gulag, autor Jednoho dne Ivana Denisoviče, autor Rakoviny, zdálo se mi, by mohl vědět, o čem mluví.

Ranní úvaha Marka Orko Váchy: Šťastné neúspěchy

Zakladatel genetiky Gregor Johann Mendel

Hodně se o nich dnes mluví a jsou dokonce o nich pořádány celé kongresy.

Máme odvahu říci, že nejsme zodpovědní za rány současného světa? - ptá se Alexandr Solženicyn ve své dlouho připravované a pečlivě promýšlené řeči, kterou sepsal při příležitosti udělení Nobelovy ceny za literaturu v roce 1970. Jak známo, sovětské úřady tenkrát nepovolili umělci vycestovat do Švédska, řeč se ale propašovat zdařilo.

Solženicyn ji připravoval dlouho, a vnímá v ní velmi citlivě roli umělce, z našeho pohledu snad až naivně, umělce, který má být podle něj určitým svědomím národa, a který je zvláštním způsobem spoluzodpovědný za veškeré zlo na světě.

Ten postřeh je velmi hluboký a zdá se mi, že neplatí jen pro spisovatele, nýbrž pro každého občana planety. Nikdo z nás nejsme jen nezaujatí novináři, kteří procházíme s fotoaparátem světem.

Bylo by jednoduché prožít život jako turista, který jen nezávazně cestuje skrz naskrz cizími zeměmi, tu a tam udělá fotografii, tu a tam nahlédne okny dovnitř domácností, kde se ještě žije tradičně, a tu a tam o tom napíše článek, aniž bych pochopil, že to můj vlastní život mi mezitím uniká mezi prsty. Jsme součástí příběhu a každé naše slovo a každý náš čin je součástí velké tapiserie bytí.

Ranní úvaha Marka Orko Váchy: Obrazy, které nenamaluješ, nevzniknou nikdy

02108638.jpeg

Říkám to někdy s trochou ironie našim studentům, že vědci jsou nahraditelní: na co nepřijde naše generace, to objeví generace našich studentů a co neobjeví oni, na to přijdou zase jejich žáci.

Nikdo z nás nejsme „venku“. Nikdo z nás nekomentujeme dění na Zemi z jiného vesmíru, všichni jsme součástí příběhu, všichni závislí, všichni odpovědni. Můj život ovlivní zase jiné životy, a jak by řekl Jean Cocteau, úsměv, který jsi ráno u nádraží věnoval jinému člověku,  on možná zase poslal dál, a možná že ten úsměv tam ještě stále někde létá, od člověka k člověku, i když už ty jsi jinde.

A co, jestli to není literární nadsázka, ale takto nějak to funguje s našimi dobrými skutky a našimi zlými skutky a ony se předávají dál a dál a o co, jestli i u nich existuje efekt motýlího křídla?

„Spisovatel není nezaujatý soudce svých krajanů a současníků, spisovatel je spolupachatelem všeho zla, které se děje v jeho rodné zemi nebo je prováděno jeho krajany,“ říká Solženicyn.

A pokračuje: „A pokud tanky naší země zaplaví asfalt cizí metropole krví, potom hnědé skvrny hanby poskvrní moji tvář navždycky. A jestli jedné osudové noci uškrtí spícího, důvěřujícího přítele, pak jsou to moje lidské dlaně, které ponesou navždy stopy po provazu. A jestli mladí spoluobčané nenuceně vyhlásí nadvládu nepravosti nad čestností, jestli prodávají drogy nebo berou rukojmí, pak se zápach jejich činů mísí s mým vlastním dechem.“

Máme odvahu říct, že nejsme odpovědní za bolestivé rány současného světa? - ptá se Solženicyn, a najednou to už tak patetické nepřijde.