Ranní úvaha Aleny Zemančíkové: Můj život s Josefem Ladou

Mikeš se stal  kultovní knížkou jejich dětství, doma se z něj citovalo a postupně přibyly do knihovny i Bubáci a hastrmani, O chytré kmotře lišce, všelijaká říkadla a Moje abeceda. Já jsem pak dostala ve svých pěti letech tlustou knížku Josef Lada Dětem, vzpomínám si, jak jsem si ji prohlížela nemocná v posteli a vlastně se na ní naučila číst, když jsem si dosadila slova říkadel, která jsem už uměla zpaměti, do liter pod obrázkem.

Ranní úvaha Aleny Zemančíkové: Výstup na Ostrý

Mám ráda výstupy na vrcholky hor, i když jsou spojeny s velikou námahou.

Atmosféra vyprávění o kocouru Mikešovi je starosvětská, reálie toho příběhu jsou archaičtější než doba vydání. Pro mě to vyprávění znamenalo rozšíření slovní zásoby o slova, která se běžně už neužívala: například cikorka nebo krajáč. Ale i o dějové momenty: Mikeš přece odchází do světa,  aby si vydělal a mohl babičce koupit nový krajáč náhradou za ten, který nešťastně rozbil.

Krajáč, milé děti, je kameninový hrnec střední velikosti, tak právě na litr mléka ( musela jsem se zeptat babičky) a v době mého dětství ani v naší rodině už rozbitý hrnek nebyl žádná tragédie, nemuselo se kvůli němu utíkat z domova.

A s tou cikorkou – na obrázku je malý bílý kocourek Nácíček, kterak pádí s jakousi roličkou přes rameno a za ním běží sousedův pes. Dlouho jsem si myslela, soudíc podle obrázku, že cikorka je něco jako cigáro, a jak mi to tak bylo divné, nějak jsem se pročetla ke skutečnému významu toho slova. Pokud to, milé děti, taky chcete vědět, je to extrakt z pražené čekanky, jímž se náhražkové žitné kávě dodává hořkost a chuť.

Alena Zemančíková: Amazonky

Ani nevím, kde se v naší rodině vzal ten absolutní požadavek ženské emancipace.

V roce 1981 podle Mikešových příhod vznikl seriál večerníčků. Jejich scénáře napsal básník Josef Brukner a některé pro aktuální generaci dětí už nesrozumitelné výrazy a reálie (jako tu s cikorkou) vynechal nebo pozměnil. Některé ale ne.

Ponechal známou epizodu s cikány, kteří strčí Mikeše do pytle s úmyslem mluvícího kocoura dobře prodat (je však zachráněn četníky, kteří podezřelé kočovníky kontrolují a uslyší volání o pomoc z pytle). Proti téhle epizodě protestovaly romské organizace.

Alena Zemančíková: Bez proudu

V čase doznívajících 80. let minulého století jsme se rozhodli udělat něco, co se celému zbytku rodiny i přátel zdálo být největší představitelnou pošetilostí.

Je tam ale i jiná nekorektní scéna, proti které neprotestoval nikdo. Jde o scénu, kdy Pepík Ševců (dětské Já Josefa Lady) se s Mikešem vypraví na hrušky. Kocour hází hrušky ze stromu dolů a Pepík, předstíraje spánek, je dole schovává za košili. Pantáta jim ovšem na trik přijde a Pepíka opravdu důkladně spráská řemenem (však Mikeš na pouti viděl, jak si strejček nový pásek kupuje). Výprask je tak doslovný, až si člověk musí říct: taková surovost kvůli pár hruškám? Ve scénách rvaček a výprasků z Ladovy idyly vystrkuje růžky expresionista a proletář.

Ladovy obrázky, které okouzlily Pabla Picassa, získaly oblibu kombinací idyly s humorným detailem, prolnutím světa lidí a zvířat, bajkařským přenosem lidských vlastností a rysů do zvířecích a poetickým záznamem starých časů. Byly bohužel také komerčně vytěženy až na samé dno a někdy bohužel i pod ně.

Alena Zemančíková: Moderní umění

Město Nice vešlo do povědomí veřejnosti nehorázným násilným činem, při němž teroristický řidič kamionu najel do lidí na promenádě, 87 jich zabil a 400 zranil.

Hrané televizní pohádky a film Hrátky s čertem jsou pitvorným, nepřirozeně lidově stylizovaným hereckým výrazem směšné jinak, než jaký byl skutečný Ladův humor. Ten naopak dobře vystihli Karel Höger při vyprávění Mikeše a ještě snad lépe Jiřina Bohdalová jako Chytrá kmotra liška: i její výraz je expresivně pitvorný, ale s vnitřní ironií, o kterou dávného Haškova kamaráda, spoluzakladatele Strany mírného pokroku v mezích zákona a návštěvníka pražských hospod připravila zploštělá interpretace do malíře národní idyly.

A protože Ladovy tlustou linkou obtažené, jednoduché obrysy a barvy je snadné reprodukovat, necítí současný divák při pohledu na originál už žádné překvapení. Jeho dílo totálně vešlo do obecného povědomí – ale bohužel se v něm také do značné míry rozplynulo.