Ranní úvaha Aleny Zemančíkové: Můj život s Josefem Ladou

1. únor 2018

Ladova dětská knížka o kocouru Mikešovi vyšla poprvé roku 1934, to byl mojí mamince rok a její starší sestře pět.

Mikeš se stal  kultovní knížkou jejich dětství, doma se z něj citovalo a postupně přibyly do knihovny i Bubáci a hastrmani, O chytré kmotře lišce, všelijaká říkadla a Moje abeceda. Já jsem pak dostala ve svých pěti letech tlustou knížku Josef Lada Dětem, vzpomínám si, jak jsem si ji prohlížela nemocná v posteli a vlastně se na ní naučila číst, když jsem si dosadila slova říkadel, která jsem už uměla zpaměti, do liter pod obrázkem.

Atmosféra vyprávění o kocouru Mikešovi je starosvětská, reálie toho příběhu jsou archaičtější než doba vydání. Pro mě to vyprávění znamenalo rozšíření slovní zásoby o slova, která se běžně už neužívala: například cikorka nebo krajáč. Ale i o dějové momenty: Mikeš přece odchází do světa,  aby si vydělal a mohl babičce koupit nový krajáč náhradou za ten, který nešťastně rozbil.

Krajáč, milé děti, je kameninový hrnec střední velikosti, tak právě na litr mléka ( musela jsem se zeptat babičky) a v době mého dětství ani v naší rodině už rozbitý hrnek nebyl žádná tragédie, nemuselo se kvůli němu utíkat z domova.

A s tou cikorkou – na obrázku je malý bílý kocourek Nácíček, kterak pádí s jakousi roličkou přes rameno a za ním běží sousedův pes. Dlouho jsem si myslela, soudíc podle obrázku, že cikorka je něco jako cigáro, a jak mi to tak bylo divné, nějak jsem se pročetla ke skutečnému významu toho slova. Pokud to, milé děti, taky chcete vědět, je to extrakt z pražené čekanky, jímž se náhražkové žitné kávě dodává hořkost a chuť.

V roce 1981 podle Mikešových příhod vznikl seriál večerníčků. Jejich scénáře napsal básník Josef Brukner a některé pro aktuální generaci dětí už nesrozumitelné výrazy a reálie (jako tu s cikorkou) vynechal nebo pozměnil. Některé ale ne.

Ponechal známou epizodu s cikány, kteří strčí Mikeše do pytle s úmyslem mluvícího kocoura dobře prodat (je však zachráněn četníky, kteří podezřelé kočovníky kontrolují a uslyší volání o pomoc z pytle). Proti téhle epizodě protestovaly romské organizace.

Alena Zemančíková: Bez proudu

Vážit si světla? – kdo by na to myslel!

V čase doznívajících 80. let minulého století jsme se rozhodli udělat něco, co se celému zbytku rodiny i přátel zdálo být největší představitelnou pošetilostí.

Je tam ale i jiná nekorektní scéna, proti které neprotestoval nikdo. Jde o scénu, kdy Pepík Ševců (dětské Já Josefa Lady) se s Mikešem vypraví na hrušky. Kocour hází hrušky ze stromu dolů a Pepík, předstíraje spánek, je dole schovává za košili. Pantáta jim ovšem na trik přijde a Pepíka opravdu důkladně spráská řemenem (však Mikeš na pouti viděl, jak si strejček nový pásek kupuje). Výprask je tak doslovný, až si člověk musí říct: taková surovost kvůli pár hruškám? Ve scénách rvaček a výprasků z Ladovy idyly vystrkuje růžky expresionista a proletář.

Ladovy obrázky, které okouzlily Pabla Picassa, získaly oblibu kombinací idyly s humorným detailem, prolnutím světa lidí a zvířat, bajkařským přenosem lidských vlastností a rysů do zvířecích a poetickým záznamem starých časů. Byly bohužel také komerčně vytěženy až na samé dno a někdy bohužel i pod ně.

Alena Zemančíková: Moderní umění

MAMAC, Muzeum moderního umění v Nice

Město Nice vešlo do povědomí veřejnosti nehorázným násilným činem, při němž teroristický řidič kamionu najel do lidí na promenádě, 87 jich zabil a 400 zranil.

Hrané televizní pohádky a film Hrátky s čertem jsou pitvorným, nepřirozeně lidově stylizovaným hereckým výrazem směšné jinak, než jaký byl skutečný Ladův humor. Ten naopak dobře vystihli Karel Höger při vyprávění Mikeše a ještě snad lépe Jiřina Bohdalová jako Chytrá kmotra liška: i její výraz je expresivně pitvorný, ale s vnitřní ironií, o kterou dávného Haškova kamaráda, spoluzakladatele Strany mírného pokroku v mezích zákona a návštěvníka pražských hospod připravila zploštělá interpretace do malíře národní idyly.

A protože Ladovy tlustou linkou obtažené, jednoduché obrysy a barvy je snadné reprodukovat, necítí současný divák při pohledu na originál už žádné překvapení. Jeho dílo totálně vešlo do obecného povědomí – ale bohužel se v něm také do značné míry rozplynulo.

autor: ČRo Vltava
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Když vás chytne klasika, nikdy vás už nepustí. I kdybyste se před ní plazili.

Petr Král, hudební dramaturg a moderátor Českého rozhlasu

Nebojte se klasiky!

Nebojte se klasiky!

Koupit

Bum, řach, prásk, křup, vrz, chrum, švuňk, cink. Už chápete? Bicí! Který nástroj vypadá jako obří hrnec ze školní jídelny potažený látkou? Ano, tympán! A který připomíná kuchyňské police? A který zní jako struhadlo? A který jako cinkání skleničkami? A který zní jako vítr?