Alena Zemančíková: Amazonky

Moje babička byla skromná žena, která opustila zaměstnání v bance, když se vdala, a pak se až do smrti věnovala domácnosti, dvěma dcerám a později vnukům. Samostatnost jejich dcer se tedy nemohla odvozovat jen od jejího vzoru. Myslím, že tím vzorem byl muž, otec, můj dědeček, kterého jsem bohužel nepoznala.

Znám ho z vyprávění jako někoho, kdo si nikdy nenechával od manželky posluhovat, kdo dbal na rodinný život nejen v hranicích domácnosti, ale i pokud šlo o vzdělání, kulturní potřeby i veřejný život. Kdo ale trval také na tom, že dva týdny dovolené stráví bez rodiny se svým turistickým klubem.

Alena Zemančíková: Na kolejích

Byl večer, padala tma a na zastávce osobního vlaku Beroun – Plzeň ve Svojkovicích u Rokycan jsem vystoupila já jediná.

Byl to dost vysoce postavený úředník v národní bance, ale původem prostý muž z proletářské rodiny, kterému se jako jedinému dostalo slušného vzdělání. Možná byl v té úctě k ženě inspirován T. G. Masarykem (nad psacím stolem měl zarámovaný jeho portrét).

Moje teta založila v Kolinci u Sušice, odkud babiččin rod pocházel a kam se jezdilo na letní byt, klub Amazonek podle hrdinek knih britského spisovatele Artura Ransoma. Patřily k nim slečny Alena a Míla (moje teta a máma), narozené 1929 a 1933, sestry Karla a Božena, ty byly „lesních“, slečna Lada, „cukrářovic“, a několik přátel a rádců Amazonek, což byli bratři a jeden mladý učitel.

Moje teta, hlavní Amazonka, psala z každého léta deník a já jako dítě jsem ty deníky (od roku 1942 do roku 1946) četla jako nejmilejší  literaturu. Dnes si uvědomuji, že Arthur Ransome s naprostou samozřejmostí exponoval dívčí hrdinky svých dobrodružných knížek, vždyť Amazonky i Vlaštovky jsou holky, k nimž se pár kluků přidá, ale dívky hrají vůdčí role při plachtění na letním i zamrzlém jezeře, při průzkumných akcích a dalších četných dobrodružstvích.

Ranní úvaha Aleny Zemančíkové: Můj život s Josefem Ladou

Ladova dětská knížka o kocouru Mikešovi vyšla poprvé roku 1934, to byl mojí mamince rok a její starší sestře pět.

Dívky z Kolince zůstaly Amazonkami po celý zbytek života, dopustily se mnoha životních dobrodružství a leckteré z nich se přihodilo neštěstí. O jejich dalších osudech vím ze zachované korespondence, v níž čtu o událostech a trablech, které přede mnou tehdy, když jsem je jako dítě tak obdivovala, zůstaly utajeny.

Například to, že respektovaný „rádce Amazonek“, budoucí učitel Honza, docela dobrý malíř a houslista, se mnoho let svého života trápil s potlačovanou homosexualitou a jediný, kdo to o něm věděl a byl mu v tom trápení útěchou, byla hlavní Amazonka. Z jejich dopisů dnes zjišťuji, jak to měl složité v rodině i ve škole, jak ho nespokojená a asi i „mravně“ pohoršená žena udala a on pak musel nechat učení a dělat někde na stavbě.  

Alena Zemančíková: Moderní umění

Město Nice vešlo do povědomí veřejnosti nehorázným násilným činem, při němž teroristický řidič kamionu najel do lidí na promenádě, 87 jich zabil a 400 zranil.

Jedna z mladších Amazonek si vzala důstojníka a pak si zoufala z bezútěšného života oficírské manželky, až se zamilovala do nezletilého kluka a byl z toho průšvih. Čtu dopisy sympatického přítele Amazonek, jak píše jako čerstvý inženýr v 50. letech o svých pochybnostech o komunistické straně a sám sebe ujišťuje, že se to dá spravit, když lidé jako on budou dobrými komunisty. A pak, o něco později, čtu od něj dopis, jímž nabízí hlavní Amazonce pomoc, když jí z politických důvodů zavřou manžela.  

Uvědomuji si s úžasem, jak se v tom malém, otevřeném a respektujícím společenství, které spojují mlčky formulované, ale nezrušitelné zásady Amazonek, projevily všechny možné politické, sociální a genderové situace. Jak v tom malém okruhu lidí vždycky spadli do neštěstí a frustrace ti, kteří si chtěli cestu nějak zjednodušit, něco zapřít, vyhnout se překážce, trochu se prodat. A jak Amazonky, které vším prošly, sice utrpěly rány, ale neprohrály.