Alena Zemančíková: Na kolejích…

26. červen 2018
Svojkovice, železniční stanice

Byl večer, padala tma a na zastávce osobního vlaku Beroun – Plzeň ve Svojkovicích u Rokycan jsem vystoupila já jediná.

Trať je tu napřímená, zastávka strohá, na dvě různé strany se nastupuje ze dvou nástupišť, oddělených kolejemi jako řekou, kterou nelze překonat jinak než po mostě. Ten je ovšem o pár desítek metrů dál.

Na protějším peróně stála postava. Ve chvíli, kdy mě napadlo, že je to poslední cestující jedoucí opačným směrem než já a kdo to asi je, zavolala na mě, jestli nevím, kolik je hodin. To je podezřelý dotaz, ale odpověděla jsem, že devět, a ona, povzbuzená mou vlídností, se zeptala, jak daleko jsou odsud Zdice.

Opravené nádraží ve Zdicích

Omlouvám se posluchačům neznalým západočeského místopisu, ale v tomto případě je důležitý. Jsme na trati Praha – Plzeň, takzvaně optimalizované, tj. zbavené všech nádražních budov kromě snad těch, kde se přestupuje, po trati se řítí mezinárodní rychlíky i vlaky vnitrostátní obslužnosti, každé dvě hodiny osobák, a mezi tím ještě vlaky nákladní. Hodně toho jezdí, ale máloco staví. Ve Svojkovicích u Rokycan staví jenom osobáky. Zdice mají nádraží a přestupuje se zde na vlak do Příbrami a Písku.

Ranní úvaha Aleny Zemančíkové: Rozhlas po drátě

Rozhlas po drátě

Poslech rozhlasu v mém dětství v 60. letech 20. století byl těsně spojen s rozhlasem po drátě.

Na téhle trati jsou nádraží daleko od obcí, trať vede mezi poli a měst se jen dotýká (vesnic ani to ne).

Otázka, jak daleko jsou Zdice, mě zaskočila, přešla jsem most a vrátila se na protisměrné nástupiště. Tam stála holka v kraťasech a tílku, v ruce mobil, jinak nic. Do Zdic je dobře 30 kilometrů, říkám. Ta holka nedala najevo žádné překvapení a povídá, že jede z Plzně do Příbrami, že ve vlaku hlásili Zdice, tak vystoupila – ale děvenko, to jenom hlásili sled stanic, Zdice jsou ještě daleko, až za Hořovicemi a Praskolesy, tam se opravdu na Příbram přestupuje, ale tady?

Tma padala na zastávku z hory Žďár, ze které se dolů směrem k trati plazí kamenné moře, teplota klesala každou minutou a poslední osobák jede až po desáté a na něj už nejspíš ve Zdicích nic nenavazuje, dedukuji ze žlutého jízdního řádu, vylepeného na skleněné stěně přístřešku.

Kde se tu berete? ptám se té holky a ona  povídá, že jede od kamarádky z Plzně domů do Příbrami, že upustila mobil a rozbila si displej a jestli by si nemohla zavolat z mého. No, mohla, ale jak, když si zpaměti nepamatuje žádné číslo?

Ranní úvaha Aleny Zemančíkové: Milovat Karlovy Vary

03167024.jpeg

Milovat Karlovy Vary je pro jejich návštěvníka, který není lázeňský host, těžké.

Tak jdeme k nám, zkusíme její mobil nabít, jestli se přece jen neoživí, já se podívám na internet, jak jí to jede a kam, teď jí pomoci nemůžu, auto nemám. Z počítače se připojuje na facebook, něco píše, žádná odpověď, říká, že je jí dvaadvacet, ale vypadá na sedmnáct. A taky povídá, že ještě nikdy v životě nejela vlakem. Nemá ani svetr, ani peníze na další lístek, ale co, je plnoletá, nikdo ji nečeká, tak jí ustelu a ráno ji posadím do vlaku, který ji do Příbrami doveze. Nic tak strašného se neděje.

Ráno se vracím domů ze zastávky, kde jsem ji posadila do správného vlaku a odpočítala jí zastávky až do Zdic, a myslím na to, jak může člověk ztroskotat. Co by si počala, kdybych na té zapadlé zastávce nevystoupila? Ve vsi není ani hospoda, stopem by ji večer těžko někdo vzal, mobil jí nefungoval… Jaký to vede život, když do svých dvaadvaceti ještě nikdy nejela vlakem? Říkala, že je cukrářka a  že mám u ní dort. Jenže jsem se jí nezeptala na celé jméno.