Alena Zemančíková: Rozhlas po drátě

18. červenec 2019

Poslech rozhlasu v mém dětství v 60. letech 20. století byl těsně spojen s rozhlasem po drátě.

Kdo to nepamatuje – byla to celkem nevzhledná bedýnka, zapojená do zásuvky o nízkém napětí, z níž hrála jedna jediná stanice Československého rozhlasu. Tedy – byl to mix stanic, u nás v západních Čechách vysílala zejména Praha, ale v určitých časech přepnul rozhlas po drátě na Plzeň a některé dny odpoledne ještě na okresní vysílání.

Rozhlas po drátě byl produktem studené války, protože u jeho zavedení šlo o to, aby bylo možno vysílat i v případě, že nepřítel umlčí normální vysílače. Zaveden roku 1953, svou historickou úlohu splnil „dráťák“ až v srpnu 1968, kdy zajistil svobodné vysílání poté, co generální ředitel Československého rozhlasu rozkázal vypnout vysílače.

Zdálo se mi, že program pro rozhlas po drátě je vybírán tak, aby v něm spolehlivě nebylo nic zajímavého: ráno rozcvička, zprávy a budovatelské písně, dopoledne vysílání pro školy, ale ve škole jsme ho neposlouchali, když jsem byla nemocná, vyslechla jsem vyprávění zasloužilých komunistů v pořadu A léta běží (vážení, ale vážení pak bylo zakázáno), brzy po poledni vysílání pro vojáky – to bylo vůbec absurdní – a odpoledne, kdy už jsem byla doma ze školy, zase budovatelské písně, které jsem se tak naučila a umím je dodnes.

Někdy hrály různé taneční orchestry z Prahy i Brna, ale tahle hudba a její zpěváci pro mě dodnes představují cosi tak bezkrevného a s ničím nesouvisejícího, že je raději ani nebudu jmenovat. Často zněl folklór v takové té salonní úpravě, kterou tematizoval v románu Žert Milan Kundera. A dechovka.

V podvečer byl Hajaja s hlasem Vlastimila Brodského, který mi připadal zrzavý a dodnes ho tak pociťuji –  to bylo hezké, ale pro malé děti. Pak zprávy, které měly otřesnou znělku Kupředu-levá, a pak se někdy dala poslouchat hra nebo vážná hudba, což se u nás celkem pěstovalo.

Takzvaný „dráťák“ vysílal o světě, jaký nebyl, prostředky, které normálního člověka odpuzovaly.

Jeden rozhlasový pořad jsem ale z rozhlasu po drátě poslouchala pravidelně a ráda. Přivedla mě k němu moje učitelka klavíru, jmenoval se Hádejte desetkrát. Byla to soutěž, věnovaná Hudební mládeži, první ročník proběhl roku 1967.

Princip pořadu spočíval v seznámení posluchačů s deseti domácími i světovými skladateli ročně, o kterých vždy redaktor Ivan Medek diskutoval s  odborníky. Věnovali se společně skladatelovu životu, dílu a významu a pouštěli hudební ukázky, které na konci ročníku posluchači měli poznat.

V archivu Českého rozhlasu se dochoval druhý ročník, 1968, v podobě přepisu zvukového záznamu, ze kterého lze vyčíst jak principielně soutěž fungovala celých pět let. Dozvěděla jsem se takto nejen o skladatelích jako Jan Dismas Zelenka nebo Jan Václav Stamic, které k nedělnímu obědu nehráli. Naučila jsem se o hudbě přemýšlet a mluvit.

S paní učitelkou jsme odpovědi na korespondenčním lístku do rozhlasu poslaly, ale nevyhrála jsem ani magnetofon, ani okružní jízdu po místech, spojených s působením hudebních skladatelů. V roce 1969 vydalo nakladatelství Panton knihu Hádejte desetkrát s přiloženou gramofonovou deskou.

Ale brzy jsme se z pohraničního maloměsta stěhovali a knížka se ztratila. Neztratil se mi však z mysli Ivan Medek, po letech jsem ho přivítala jako starého známého, který v mé vzpomínce připravoval smysluplný pořad mého dětství, který se vysílal v rozhlase po drátě.

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Historická detektivka z doby, kdy byl hrad Zlenice novostavbou. Radovan Šimáček jako průkopník žánru časově předběhl i Agathu Christie!

Vladimír Kroc, moderátor

Zločin na Zlenicích hradě

Zločin na Zlenicích hradě

Koupit

Šlechtici, kteří se sešli na Zlenicích, aby urovnali spory vzniklé za vlády Jana Lucemburského, se nepohodnou. Poté, co je jejich hostitel, pan Oldřich ze Zlenic, rafinovaně zavražděn, tudíž padá podezření na každého z nich. Neunikne mu ani syn zlenického pána Jan, jemuž nezbývá než doufat, že jeho přítel Petr Ptáček celou záhadu rozluští...