Alena Zemančíková: Bez proudu

Vážit si světla? – kdo by na to myslel!
Vážit si světla? – kdo by na to myslel!

V čase doznívajících 80. let minulého století jsme se rozhodli udělat něco, co se celému zbytku rodiny i přátel zdálo být největší představitelnou pošetilostí.

Koupili jsme dům v hraničním pásmu. Nedosti na tom, dům stál na břehu dosti velkého potoka, o jehož toku jsme se mohli sotva tak domnívat, byl to totiž potok hraniční, takže se podle něj jít nesmělo. Dodnes nevím, co nás k takovému rozhodnutí přimělo a proč jsme se nebáli, že si tím způsobíme jen problémy.

Asi jsme intuitivně věřili, že hraniční pásmo je neudržitelná věc – ale konkrétní důkazy vedly spíše k opačnému mínění, stěna drátěných hraničních zátarasů se posouvala o pár set metrů dál do vnitrozemí ještě v době, kdy se v Praze na Malé straně hromadily trabanty a dosavadní občané NDR se stěhovali na západoněmecké velvyslanectví.

Alena Zemančíková: Rozlomená doba

Přípravy výstavy Rozlomená doba v Muzeu umění Olomouc

Olomouc mezi našimi krajskými městy vsadila v kulturní oblasti na výtvarné umění a stala se skutečně galerijní metropolí.

Jeden důvod k obavám ovšem dům nabízel, a ten spočíval v jeho poloze u potoka. Co když se potok rozvodní a vyplaví nás? V domě není sklep, to je jasné, byl by plný vody, ale není v něm ani vlhko. A potok se třpytí a bublá pod okny a jeho krása převyšuje obavu z povodně.

Rovnou musím říci, že dům nikdy vyplaven nebyl, možná právě proto, že leží těsně u někdejšího hraničního pásma, v němž se hospodařilo jen ledabyle a nikdy proto nedošlo k narovnání a zabetonování koryta potoka. Ten si meandruje vesele po lukách, chvíli v Česku, chvíli v Německu, a přijde-li velká voda, prostě se po těch lukách rozleje. Správnému vodnímu hospodářství by se na jeho toku mohlo vyučovat. Což jsme zjistili hned, jak hraniční pásmo padlo a mohli jsme se proti proudu vypravit a prozkoumat ho.

Z dosavadního vyplývá, že dům stojí v údolí, což má tu výhodu, že ho nijak neohrožuje vítr. Když kolem a na vršku vítr burácí, u nás to je slyšet, ale tašky ze střechy nepadají. Až letos.

Alena Zemančíková: Permakultura

Afrikán neboli aksamitník

Když zemřeli rodiče, prodali jsme část domu, ve které byl jejich byt: bylo by na něj nás dědiců příliš mnoho.

Obec, kde dům stojí, je správně městskou částí Chebu, ale jede se do ní přes dvě řeky a tři lesy, a to doslova. Při poslední vichřici nabral vítr rychlost na kopci, vletěl s ní do koridoru, tvořeného silnicí mezi lesy, změnil se v tornádo a smrky padaly jeden za druhým, jako domino a všechny přes silnici. Podél které se táhne elektrické vedení. Tak se stalo, že do obce se nikdo nedostal žádným vozidlem, že padající smrky strhly dráty a ves se ocitla bez proudu.

Ještěže výsledkem potýkání s drahým topením v našem domě se už před lety stal kuchyňský sporáček, kterým se dá v jedné místnosti zatopit čímkoliv, co člověk nasbírá v nejbližším okolí. Ještěže máme účinnou baterku a že jsme nestihli vyřídit všechny dušičkové záležitosti, takže doma zbyly nějaké svíčky. Ještěže ve spíži byly potraviny, ze kterých se dalo uvařit, když došel chleba.

Alena Zemančíková: Komedie o skříni

Dobovou atmosféru dokresluje i původní inventář pokojové skříně

Nikdy jsme neměli hezky zařízený byt. Nikdy se totiž zařízení bytu nevybíralo jako celek.

Netrvalo to tak dlouho, ale tři dny stačí, aby člověk pocítil, jak jiný režim dne vyžaduje fakt, že večer bude nedostatek světla – a ještě k tomu v listopadu, kdy je den tak krátký! Aby byl přinucen konstatovat, jak jsme si přivykli na tekoucí teplou vodu a nemáme už velký hrnec, který bychom postavili na sporák a ohřáli vodu z potoka.

Výsledek třídenního pozorování je, že teplo, má-li člověk kamna, problém není, paliva je po pohromě všude dost. Voda, alespoň studená, dá se získat z potoka, pokud si člověk duchapřítomně na čaj a polévku vypustí do nádoby všechny nádrže v domě, včetně rezervoáru na záchodě.

Ale světlo, když nemáte zásobu baterií, je v listopadu hodnota vzácná a špatně dostupná. Šetřit vodou, elektrikou, teplem – to je od nepaměti evergreen rodinného napomínání. Ale vážit si světla? – kdo by na to myslel!