Psi nenosí kalhoty. Křehké sadomasochistické drama skvěle dotvořili i Češi, říká finský režisér

Váš film Psi nenosí kalhoty se zabývá neobvyklým vztahem dvou lidí, nabízí se tedy začít od postav. Jak byste popsal vývoj jejich vztahu?

Jde o dominu a jejího otroka v kontextu jejich sadomasochistického vztahu. Ale v konečném důsledku jde hlavně o setkání dvou lidí, kteří se poprvé potkají v tomhle zvláštní prostředí. Hlavní hrdina, muž jménem Juha, si snaží vyřešit svoje obsese, spojené s utonutím své manželky. Domina ho škrtí a během toho Juha zažívá vize svojí zesnulé ženy. Takže jejich role se proměňují od předem rozvrženého scénáře – kdo je submisivní a kdo dominantní…

Když jsem o sadomasochismu začal přemýšlet, vůbec jsem tohle prostředí neznal, kromě povrchních stereotypních představ. Ale zjistil jsem, že jde opravdu o základní, až instinktivní vzorce a modely lidského chování. S takovými vlohami se rodíme, jsme vůči nim bezmocní. Do světa přece vstupujeme jako děti, absolutně závislé na rodičích. Ale později se samozřejmě vždycky se můžeme rozhodnout, komu se zcela odevzdáme. Myslím, že sadomasochismus je ve skutečnosti mnohem složitější a důvody, proč se k němu lidé uchylují, mají kořeny v pudových potřebách.

Takže bolest je základní potřebou? Přivádí nás k něčemu primitivnímu v nás samotných, ale zároveň jde o mocenskou hru…

Samotná bolest a sadomasochistické praktiky tvoří jen jednu součást celého procesu. Ale co si lidé, kteří tyhle seance podstupují, z nich odnášejí? Jaké jsou jejich fantazie a potřeby? Často dochází jen k verbálnímu ponižování, a na tom přece nic zjevně sexuálního ani fyzického není. Jde jen o to, co se děje v naší hlavě.

Psi nenosí kalhoty|foto: Helsinki-filmi

I když ukazujete poněkud extrémní vztah dvou lidí, snažíte se ho vnímat v civilním, každodenním rozměru. Víme, čím se hrdinové živí a vidíme je i mimo salon samotný. Tohle se mi na Vašem filmu líbí, že všechno exotické má své obyčejné pozadí.

To je dobře, přesně o takový efekt jsem usiloval. Chtěl jsem dostat do sadomasochistického prostředí lidský element a používat tenhle kontext jako svého druhu vizuální vyprávěcí prostředek, který ponese hlavní témata celého filmu. BDSM mě fascinuje, ale nechtěl jsem zůstat na povrchu. Potřeboval jsem ukázat, co si tihle lidé myslí, co prožívají, a to zprostředkovat divákům. Snažil jsem se všechno zachytit co nejvíc srozumitelně a tak, aby tohle specifické prostředí bylo přístupné pro co nejširší publikum.

S ohledem na Váš předchozí film Uprchlíci (o dvojici teenagerů na útěku) bychom mohli říct, že máte pochopení pro lidi, kteří jsou tak trochu podivíny a jsou na okraji společnosti. Souhlasíte?

Myslím si, že každý z nás je nějak osamělý nebo izolovaný. Alespoň já se tak často cítím. Připadám si jako outsider, ale zároveň mě uklidňuje, že můžete najít nějakého jiného outsidera, s kterým si můžete porozumět – ať už jde o přátelství nebo romantický vztah.

Psi nenosí kalhoty|foto: Helsinki-filmi

Film Psi nenosí kalhoty má také českou stopu. Objeví se v něm Ester Geislerová a hudbu složil Michal Nejtek. Jak se to přihodilo? A byl jste se vzájemnou spoluprací spokojený?

Od začátku jsme chtěli film natočit v česko-finské koprodukci, takže jsme museli s českými spolupracovníky počítat na místa kreativních profesí. Jenže hodně rolí už jsme měli obsazených a jazyková bariéra je další věc. Takže jsem si říkal, že postava matky, která nemá žádný dialog ve finštině, by se pro českou herečku hodila. Ester je moc dobrá herečka a její osobnost mě opravdu baví, takže spolupráce byla jednoduchá. Musela absolvovat náročné podvodní záběry a překonala veškerá moje očekávání, když dělala sakra náročné věci.

Čtěte také

Michal Nejtek: Dělat věci s jistým výsledkem mě nebaví

Co se týče angažmá Michala Nejtka, jeho hudba film perfektně doplňuje. Je to nesmírně tvárný skladatel. Hudbu měl složenou docela brzy, takže 99% soundtracku jsme měli už na začátku prací na střihu. Docházelo pak už jen drobným změnám při mixu zvuku a instrumentaci, ale Michal skládal neuvěřitelně rychle a odvedl skvělou práci.