Useknutá ruka je hlavní postavou skvělého francouzského animovaného filmu

Film Kde je moje tělo? získal při své letošní premiéře Grand Prix Týdne kritiky na festivalu v Cannes. Nově zveřejněný žebříček 50 nejlepších letošních filmů podle časopisu Sight and Sound ho zahrnuje jako jediný animovaný film. Teď se Kde je moje tělo? dostává díky Netflixu i k českým divačkám a divákům. Rozhovor s autorem vám nabízíme v záznamu z pořadu Reflexe a část z něj také v přepisu.

„Kde je moje tělo? je příběh ruky. Vidíme ji, jak se probudí v lednici na fakultě medicíny někde v Paříži. Ruka se záhy rozhodne najít své ztracené tělo. V průběhu putování Paříží se dostává do různých, i nebezpečných, situací, setkává se s bizarními věcmi i živočichy. Na cestě si sama vzpomíná na společné chvíle ještě s tělem, přemýšlí nad minulostí. Vybavuje si dětství, svá první gesta, když ještě byla ručičkou. Nebo když hrála na klavír. Takhle poznáváme charakter téhle ruky. Díky ruce si uděláme obrázek o osobě, které patří. Chtěl jsem, aby tento snímek byl pro divačky a diváky jedinečnou cestou. Na jednu stranu spektakulární podívanou a pak také humánním zamyšlením,“ říká Jérémy Clapin.

Z animovaného filmu Kde je moje tělo? |foto: Netflix

Animace ve vašem filmu působí velmi realisticky, živě…

Ano, chtěl jsem, aby byla realistická, ale ne přehnaná. Chtěl jsem techniku, která nám umožní zachytit každodenní situace. Před tím, než jsme začali animovat, natočili jsme snímek s herci. Během natáčení jsme zaznamenali jejich hlasy. Natočené záběry jsme animovali tak, aby to bylo autentické. Chtěli jsme docílit toho, aby to vypadalo skutečně realisticky.

Ve filmu sledujeme příběh dvou mladých lidí, Naoufel a Gabrielle. Co vás u těchto postav inspirovalo?

Každá z těchto dvou postav se vyznačuje nějakým svým specifikem, svojí zvláštností. A právě to je nakonec spojilo dohromady. Oběma jsem se hodně věnoval. Gabrielle je dívka, která si k sobě moc lidí nepřipustí, chrání si své soukromí. A Naoufel se po smrti svých rodičů tak trochu snaží odstřihnout od zbytku světa. Gabrielle mu tak pomůže znovu se otevřít.

Z animovaného filmu Kde je moje tělo? |foto: Netflix

Jedná se o postavy, které jsou velmi křehké a nejsou moc společenské. Lidé, kteří se ne zcela otevírají ostatním, jsou stydliví, tiší. A kteří se jen pozvolna přibližují jeden k druhému.

Podobně jako jsou vykreslené postavy, je velmi detailně zachycené prostředí. Víme, že je to v Paříži. Ale není to ta Paříž, kterou všichni znají.

Prostředí, které vidíme ve filmu, detailně zachycuje budovy, stavby, parky, ale i staveniště nikdy nedokončených baráků, zrezivělých jeřábů nebo tunelů v metru. Chtěl jsem z Paříže ukázat a zachytit přesně tohle. Nechtěl jsem buržoazní Paříž, kterou známe všichni. Žádný Montmartre. Ruka nám ukáže špínu města, všechna jeho obskurní zákoutí. Víc než podle budov poznáme, že jsme v Paříži, díky pouličním lavičkám nebo odpaďákům. Nebo když se u ruky objeví lístek na metro. Kdo ví, jak vypadá pařížská jízdenka, pozná, kde to je. To, co je poetické, podle mě není automaticky krásné. Poezii hledám v každodennosti.

Z animovaného filmu Kde je moje tělo? |foto: Netflix

Hned v úvodu filmu vidíme scénu, jak ruka prchá oknem přes střechy a zastaví se na římse okapu. Tam se střetne s holubem. Tahle scéna je celkem naturalistická.

Ale nemá to být horor. Scéna s mrtvým holubem nám jen ukazuje uvažování ruky. Ruka zpanikařila a v důsledku toho došlo k nehodě, při které umřel holub. Nebyla to její vůle. Abych pravdu řekl, potřeboval jsem ukázat, že nejsme v klasickém animovaném snímku, kde nikdo neumře. Události, které se dějí, mají následky. Hlavně jsem chtěl vytvořit postavy schopné citu. To vidíme i třeba ve scéně s malým dítětem, o které se ruka postará. Takové scény ve filmu přesně vystihnou charakter postavy. A ty scény jsem tam musel a potřeboval dát. Abych ruku mohl oživit.

Z animovaného filmu Kde je moje tělo? |foto: Netflix