Ukaž jim, zač je toho loket! O agresivních dětech a Narušiteli systému s režisérkou Fingscheidtovou
Narušitel systému je celovečerní debut německé režisérky Nory Fingscheidtové. Vypráví příběh devítileté Benni, která trpí záchvaty ničivé agrese. Matka ji nezvládá a Benni střídá různé sociální ústavy jako na běžícím páse.
S režisérkou filmu, který ocenila porota letošního festivalu Berlinale Stříbrným medvědem pro film otevírající nové perspektivy filmového umění, jsme mluvili v pořadu Reflexe. Část interview přinášíme v přepisu, celé ho můžete slyšet v audiozáznamu.
Proč jste se rozhodla natočit film o vzpurné dívce z rozbité rodiny, o dítěti plném zloby a vzteku?
Vždycky jsem toužila natočit příběh divoké, agresivní a rozhodně nijak roztomilé dívky. Za tím zřejmě stojí autobiografické důvody. Jako dítě jsem byla velmi energická a lezla jsem dospělým na nervy. Vím přesně, jak se takové dítě cítí. Učitelé mě neustále vyhazovali ze třídy, já musela stát na chodbě a držet kliku, aby bylo jasné, že jsem neutekla a někde si nehraju. Takže jsem měla postavu, ale neznala jsem její příběh. (…) Natáčela jsem pak o azylových domech pro bezdomovkyně a jednoho dne se tam nastěhovala čtrnáctiletá dívka. Pro mě to byl šok, říkala jsem si, co takhle mladá holka dělá na takovém místě a sociální pracovnice mi povídá – to je narušitelka systému…
Hlavním motorem vašeho filmu je Helena Zengelová v roli malé Benni. Jde o suverénní herecký výkon, vyzrálý, ale zároveň prostoupený dětskou spontaneitou a hravostí. Jak náročné je režírovat dětského herce či herečku? V čem se liší od práce s dospělým hereckým představitelem?
Je to komplikovaná věc a nese s sebou obrovskou zodpovědnost. S Helenou jsme začali pracovat celých šest měsíců před samotným natáčením, abychom ji na roli připravili. A když jsme začali točit, zabralo nám to plných 67 dní, protože v Německu máme pravidla na všechno, i na práci s dětskými herci. Každý věk má přitom trochu jiná omezení, takže s Helenou jako s devítiletou dívkou jsme mohli pracovat jen pět hodin denně. Tohle je ten první specifický faktor při práci s dětským hercem, který sice štábu způsobuje hodně stresu, ten ale musíte před dítětem potlačit. A pak – když už se dítěti nechce, tak vám to prostě oznámí a na rozdíl od dospělého se nebude nutit do práce. A když se dítě opravdu dostane dovnitř postavy, je ve svém ztvárnění neuvěřitelně upřímné, a ostatní na to musí stejně bezprostředně reagovat. Pokud dospělí herci hrají víc na efekt, celá scéna se zbortí.
A bylo komplikované vysvětlit představitelce identitu postavy Benni? Jaká je, proč je to narušitelka systému, jak se chová k dospělým a proč se k ní negativně staví různé instituce? Nebo povahu své role pochopila snadno a rychle?
Porozumět jednotlivým situacím pro ni bylo opravdu velmi jednoduché, protože jsme celý příběh řešili právě skrz dílčí scény. Sedíme nad scénářem a říkáme: tady tě nutí, abys šla do školy, nenech se. Ona se ptá, proč její postava nechce chodit do školy. No protože tě ostatní děti šikanují a provokují. A co mi teda dělají, ptá se znovu Helena. A takhle se o věcech bavíte a jako herečka Helena postupně začne chápat motivace své postavy. Pak už jí stačí říct: a teď jsi Benni, takže tě nikdo nepřinutí jít do školy. Ukaž jim, zač je toho loket, vždyť víš, že se tě všichni bojí.
Například když Benni leží nadopovaná sedativy a přivázaná k posteli na psychiatrii, pro Helenu to byla hra – vsadili jsme se, že vydrží klidně ležet, počítat do 25 a přitom ani jednou nemrknout. Scénu natočíte, sestříháte, dodáte k ní hudbu a celkové vyznění je diametrálně odlišné. Při natáčení obtížných momentů si s dětskými představiteli musíte poradit podobně kreativním způsobem. Hodně nám pomohla příprava, která trvala půl roku, protože Helena pak zvládala rozlišovat mezi sebou a postavou Benni. To byl náš cíl – aby nezaměňovala sebe za naši hrdinku.
Ve filmu se dozvíme, že německé problémové děti se posílají do Keni a dalších afrických zemí. O co jde? Nikdy jsem o ničem podobném neslyšel…
Jde o další z řady zoufalých byrokratických řešení, k nimž se občas německý sociální systém uchýlí. V případě skutečně extrémních případů zní takový postup absurdně, ale stojí za ním dobrá myšlenka. Jde o snahu vytrhnout dítě z jeho dosavadních zkušeností, z onoho začarovaného kruhu špatného přístupu učitelů a vychovatelů, nedostatečné rodičovské péče nebo drog. Často se tyhle děti vysílají na místa, kde mají kontakt s přírodou a se zvířaty, například do Španělska, Rumunska, Namibie, Keni, dokonce i na Sibiř. Někdy to dopadne katastrofálně – stalo se, že německý teenager skončil v ruském vězení na Sibiři, ale v několika případech tahle terapie zafungovala. Jedna dívka například vyrůstala na farmě ve Španělsku a povedlo se jí tam dokončit školu. Většinou to však nefunguje, takže se k podobným řešením přistupuje stále méně a panuje kolem nich spousta diskuzí.
Aniž bych konkrétně prozrazovala konec vašeho filmu, jsme v něm svědky oslavy nepoddajného temperamentu malé Benni. Podle mě jde o trochu problematické vyznění, protože celou dobu sledujeme příběh dívky, která se potřebuje léčit, jinak zůstane hrozbou sobě i okolí. Vy ale naznačujete, že by si svojí divokou povahu měla uchovat…
Najít konec pro tenhle film bylo těžké. Jde o nekonečný příběh selhání a neúspěchů a neměli jsme moc možností, jak snímek uzavřít. Nechtěla jsem smutné a depresivní finále, i když na některé diváky tak pořád působí – to nebyl můj záměr. Na stranu druhou jsme si nemohli dovolit happy end, kdy by třeba vychovatel Micha Benni adoptoval. Takové vyústění by bylo v rozporu se skutečnými příběhy těchto dětí a lidí, kteří se o ně starají. Neexistuje jedno správné řešení. Pokud ano, pak by se podobné příběhy nikdy neodehrály. Takže jsme se snažili přijít s určitým metaforickým vyzněním, které – ano, představuje drobnou poctu lidem jako je Benni. Já osobně je mám nesmírně ráda.
Stříbrný medvěd, Cena Alfreda Bauera, z letošního Berlinale by mohl dalšímu projektu výrazně pomoci…
Rozhodně! Týden po Berlinale mi na mail přišlo 35 scénářů. Takže efekt Berlína byl hned znát. Nabídka režie mezinárodního snímku, kterou jsem zmínila, přišla rovněž v důsledku Narušitele systému. Ve finále se mi těch sedm let práce vyplatilo.
Budete teď režírovat mezinárodní evropskou koprodukci?
Ne, jde o americký projekt. Rozhodně se pak chci vrátit zpátky do Evropy, evropskou kinematografii miluji. Ale někdy vás zkrátka potká taková příležitost, kterou nelze odmítnout. Nikdy jsem netoužila stát se hollywoodskou režisérkou, ráda žiju v Evropě, takže se domů rozhodně vrátím.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka