Proč nemá hospodyňka přes plot pro pírko skákat?

V Babičce Boženy Němcové čteme: "Kdejaký kousek chleba ležet zůstal, i kůrky, co děti nedojedly, strčila babička do kapsáře; trefilo-li se jít okolo vody, hodila rybám, rozdrobila mravencům, když šla s dětmi, nebo ptákům v lese, zkrátka ona nezmařila jediného sousta a vždy napomínala: "Važte si božího daru, bez něho je zle, a kdo si ho neváží, toho Bůh těžce tresce." Jestli dítě chléb z ruky upustilo, muselo jej pak políbit, jako za odprošení; tak i kdyby kde zrnko hrachu bylo leželo, zvedla je babička a vyznamenaný na něm kalíšek s úctou políbila. Tomu všemu babička i děti učila. Jestli leželo na cestě husí peříčko, babička hned na ně ukázala řkouc: "Shýbni Barunko!" Barunka byla mnohdy líná a říkala: "Ale babičko, copak je o jedno pírko?" Z toho ji babička ale hned kárala: "Musíš si myslit, holka, sejde se jedno k druhému, bude jich více; a to si pamatuj přísloví: Dobrá hospodyňka má pro pírko přes plot skočit."

Teď si to ale představme prakticky. Kolik peříček by bylo potřeba na vycpání jednoho polštáře? A to ještě necháváme stranou alergii na peří. Aby to mělo smysl, to by jeden musel skákat jako olympionik a polštář by pořád neměl. Z jednoho hlediska se babička chová velmi moderně, prostě recykluje, nemaří suroviny. To je v pořádku. Ale je tu i hledisko energetických nákladů. Máme třeba používat vratné lahve, když je musíme sem a tam prázdné vozit nákladními auty a většinu nákladu v případě prázdných lahví tvoří jen obalený vzduch?

Obrazně řečeno, pokud budeme mařit čas sbíráním pírek a nestihneme nakrmit slepice a husy, je někde chyba. Někdy se pírko vyplatí, třeba když ho potřebujeme jako pero na psaní, jindy je lepší to nechat ležet, abychom si neuhnali sportovním výkonem kýlu. Poslední možnost je, že Barunka sebere pírko, aby babičce udělala radost. To je taky dobrý důvod.