Překlady

Podobně jako české vzniklo i Irské národní divadlo ze snahy o udržení národního povědomí, jazyka a literatury. U jeho založení v roce 1904 stáli přední irští literáti a aristokrati, jejichž cílem bylo inscenovat především domácí autory, a podněcovat tak růst irské školy dramatické literatury. To se jim podařilo, a tak mohl Abbey Theatre předvést hru předního irského dramatika, která se zabývá právě vztahem Irů ke své keltské minulosti.

Logo|foto:Český rozhlas

Příběh Překladů se odehrává v zapadlé irské vesnici v roce 1833 a jeho jádrem je činnost anglického vojska, které v kraji pořizuje nové mapy a překládá či spíše přizpůsobuje irské názvy angličtině. Friel představuje irské venkovany jako hrdé a nadané bytosti, jimž starší generace předává a vštěpuje vědomí úzké souvislosti Irů s keltskou kulturou, takže tito prostí lidé se při únavném dobývání rašeliny a pěstování brambor scházejí večer ve stodole, aby se na břidlicových tabulkách učili základům klasické řečtiny, latiny, četli a vykládali si Homéra. Angličtí vojáci je pokládají za primitivy, a když se jeden z nich pokusí proniknout do jejich světa, stane se mu to osudným.

Frielova hra se dotýká obecně srozumitelných témat lidské a národní hrdosti, vědomí souvislosti v čase i prostoru a sounáležitosti s domovem i lidmi, jež je velmi silným poutem. Má v sobě prvky baladičnosti i specifického irského humoru, v němž nechybí sebeironie a sarkasmus.

Desítka herců předvedla pražskému publiku divadlo, které nejde cestou formálních experimentů, ctí hranice realistické divadelní konvence, počínaje naturalistickou dekorací venkovské stodoly a konče herectvím psychologické pravděpodobnosti. Bylo znát, že jsou to dobří herci se smyslem pro výstavbu postavy, se schopností výše zmíněného irského humoru a dobrou jazykovou kulturou.

Logo|foto:Český rozhlas

Poněkud matoucím dojmem působila jevištní konvence, podle níž všechny postavy hovořily anglicky, třebaže podstata hry je založena na nutnosti "překládání" keltské irštiny do angličtiny. Dialog, v němž dvě postavy hovoří týmž jazykem a přitom předstírají, že si vzájemně nerozumějí, působil tak napolo chtěně, napolo nechtěně komicky.

Pražské i obecně české divadlo se v posledních letech hojněji seznamuje s irskou dramatikou - hrají se hry J.M.Synga, Toma Murphyho, Conora McPhersona, Briana Friela. Je proto dobře, že jsme měli příležitost seznámit se i s irským divadlem v jeho klasické, "národní" podobě.