Prázdná peněženka a hledání síly. Všechno, co maluju, je moje vlastní zkušenost, říká Silvia Krivošíková
Dědeček malující olejovými barvami krajinu a Ilja Repin, autor obrazu „Ivan Hrozný a jeho syn Ivan 16. listopadu 1581“. Tito dva muži mají velký podíl na tom, že se Silvia Krivošíková pustila do studia malby. Čím vším jsou pro ni oči? Kolik prostoru dostává v jejích melancholických malbách humor? Co má uložené v čarovné skříňce a jak se stalo, že osm let strávila v Portugalsku? Ve Vizitce o tom tato slovenská výtvarnice mluvila s Markétou Kaňkovou.
Ten obraz postavený na odstínech modré vypadá trochu jako společná práce Jaroslava Róny, Bohumila Kubišty a Jana Zrzavého. Vyzařuje ovšem atypickou melancholii, kterou do svých prací napříč tvorbou vkládá jeho jediná autorka Silvia Krivošíková. Jmenuje se Ultramarínová noc, vznikl loni, do 12. března visí na výstavě v pražské Trafo Gallery a Silvia na něm zaznamenala sebe samu. Co na tom, že to není realisticky věrný autoportrét: pro autorku jsou na něm důležité oči coby brána do podvědomí a také zadní plán, s nímž tu pracuje po vzoru obrazů starých mistrů. „Je to nálada z doby, kdy jsem žila v Portugalsku. Večer jsem se procházela podél moře, které se krásně lesklo, občas jsem zahlédla palmu nebo loď, ty scenérie byly nádherné,“ vzpomíná na období, které skončilo rozpadem vztahu a stěhováním do Vídně, kde žije už jedenáctým rokem.
Činka jako metafora síly
S malováním sebe sama začala Silvia Krivošíková už v pubertě, k portrétům se pak vrátila právě až v Portugalsku. Ve městě Porto, kam odjela nejprve na studentský pobyt, zakořenila po absolutoriu Vysoké školy výtvarných umení v ateliéru K.R.E.S.B.A. u profesora Vladimíra Popoviče.
„Přítel a otec mé dcerky byl architekt. Hrozně jsme se do sebe zamilovali a koupili starý dům u pobřeží. Dole měl krásný prostor, ze kterého jsem se rozhodla vytvořit galerii. A protože mi v Portugalsku chybělo Slovensko, prezentovali jsme v ní slovenské autory,“ popisuje genezi vzniku výstavního prostoru jménem Kubik. Tehdy také navázala na dětství strávené v otcově modelářském kroužku a začala pracovat s kartonem, na nějž akrylem malovala kruhy, trojúhelníky a další geometrické tvary. Nakonec se posunula k trojrozměrným objektům. „V pubertě mě fascinoval kubismus a geometrický jazyk jsem si přisvojila. Objekty z tehdejší doby považuji za torza pozdějších figur.“
Výstavu v Traffo Gallery pojmenovala Die Kraft, což je v překladu síla. „Pochopila jsem, jak těžké je znovu ji získat a pokračovat v životě. Když mi nebylo dobře, konzultovala jsem to s lékařem, hodně spala, chodila na procházky a věnovala se věcem, které mám ráda. V mých obrazech je to všechno transformované,“ mluví o pocitu vyhoření v roli matky samoživitelky. K prožitým momentům tak odkazují i obrazy s názvy jako Prázdná peněženka, Zelené špagety, Prázdný hrnec nebo Vysvlečená vesta. „Všechno, co maluju, je moje vlastní zkušenost, ale samozřejmě i zkušenost dalších žen, které své děti vychovávají samy.“ Důležitým motivem napříč výstavou je činka. Symbolizuje životní dřinu, je ale i metaforou síly, kterou je možné získat posilováním. Silvia Krivošíková aktivně neposiluje, jednu krásnou starou činku ale prý dostala od přítele k Vánocům.
Související
-
Moje obrazy jsou jako krajina, ve které člověk vidí, co vidět chce, říká malířka Veronika Holcová
Studia malby na Akademii výtvarných umění zakončila v ateliéru Vladimíra Kokolii velkými abstraktními obrazy. Později se propracovala k téměř realistickým krajinám.
-
Je lepší počkat na další generaci, aby se vyřklo, co mělo být vyřčeno, říká Lenka Horňáková-Civade
Nejen ekonomka, bankovní specialistka a podnikatelka, ale i malířka a spisovatelka – to je Lenka Horňáková-Civade, která se před lety přestěhovala z ČR do Francie.
-
V lockdownu jsem viděla všechny Attenboroughovy filmy a propadla hlavonožcům, říká malířka Bornová
Její otec Adolf Born byl světově proslulý ilustrátor, ona se po studiu malby našla v sochařské práci, čímž eliminovala případné srovnávání.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
