Prázdná peněženka a hledání síly. Všechno, co maluju, je moje vlastní zkušenost, říká Silvia Krivošíková

Silvia Krivošíková: Ultramarínová noc|foto:Trafo Gallery

Ten obraz postavený na odstínech modré vypadá trochu jako společná práce Jaroslava Róny, Bohumila Kubišty a Jana Zrzavého. Vyzařuje ovšem atypickou melancholii, kterou do svých prací napříč tvorbou vkládá jeho jediná autorka Silvia Krivošíková. Jmenuje se Ultramarínová noc, vznikl loni, do 12. března visí na výstavě v pražské Trafo Gallery a Silvia na něm zaznamenala sebe samu. Co na tom, že to není realisticky věrný autoportrét: pro autorku jsou na něm důležité oči coby brána do podvědomí a také zadní plán, s nímž tu pracuje po vzoru obrazů starých mistrů. „Je to nálada z doby, kdy jsem žila v Portugalsku. Večer jsem se procházela podél moře, které se krásně lesklo, občas jsem zahlédla palmu nebo loď, ty scenérie byly nádherné,“ vzpomíná na období, které skončilo rozpadem vztahu a stěhováním do Vídně, kde žije už jedenáctým rokem.

Činka jako metafora síly

S malováním sebe sama začala Silvia Krivošíková už v pubertě, k portrétům se pak vrátila právě až v Portugalsku. Ve městě Porto, kam odjela nejprve na studentský pobyt, zakořenila po absolutoriu Vysoké školy výtvarných umení v ateliéru K.R.E.S.B.A. u profesora Vladimíra Popoviče.

Silvia Krivošíková: Vyzlečená vesta|foto:Trafo Gallery

„Přítel a otec mé dcerky byl architekt. Hrozně jsme se do sebe zamilovali a koupili starý dům u pobřeží. Dole měl krásný prostor, ze kterého jsem se rozhodla vytvořit galerii. A protože mi v Portugalsku chybělo Slovensko, prezentovali jsme v ní slovenské autory,“ popisuje genezi vzniku výstavního prostoru jménem Kubik. Tehdy také navázala na dětství strávené v otcově modelářském kroužku a začala pracovat s kartonem, na nějž akrylem malovala kruhy, trojúhelníky a další geometrické tvary. Nakonec se posunula k trojrozměrným objektům. „V pubertě mě fascinoval kubismus a geometrický jazyk jsem si přisvojila. Objekty z tehdejší doby považuji za torza pozdějších figur.“

Silvia Krivošíková: Štyri splny|foto:Trafo Gallery

Výstavu v Traffo Gallery pojmenovala Die Kraft, což je v překladu síla. „Pochopila jsem, jak těžké je znovu ji získat a pokračovat v životě. Když mi nebylo dobře, konzultovala jsem to s lékařem, hodně spala, chodila na procházky a věnovala se věcem, které mám ráda. V mých obrazech je to všechno transformované,“ mluví o pocitu vyhoření v roli matky samoživitelky. K prožitým momentům tak odkazují i obrazy s názvy jako Prázdná peněženka, Zelené špagety, Prázdný hrnec nebo Vysvlečená vesta. „Všechno, co maluju, je moje vlastní zkušenost, ale samozřejmě i zkušenost dalších žen, které své děti vychovávají samy.“ Důležitým motivem napříč výstavou je činka. Symbolizuje životní dřinu, je ale i metaforou síly, kterou je možné získat posilováním. Silvia Krivošíková aktivně neposiluje, jednu krásnou starou činku ale prý dostala od přítele k Vánocům.