V lockdownu jsem viděla všechny Attenboroughovy filmy a propadla hlavonožcům, říká malířka Erika Bornová
Její otec Adolf Born byl světově proslulý ilustrátor, ona se po studiu malby našla v sochařské práci, čímž eliminovala případné srovnávání. Po problémech se zrakem se nedávno vrátila k malbě a kresbě a to, co jí pod rukama za poslední roky vzniklo, vystavuje na výstavě zvané Šílenství je stráž noci. Hostem Markéty Kaňkové byla Erika Bornová. Repríza ze 17. září 2021.
Šestapadesát let svého života strávila Erika Bornová v jednom činžáku. Když se během koronavirové pandemie všechno zavřelo a ona se s manželem, dcerami a jejich rodinami přesunula do malé vsi ve Šluknovském výběžku, konečně se ocitla uprostřed přírody. Z okna sledovala denní těžbu dřeva a holá místa, která po stromech zbyla. Po večerech pak koukala na filmy britského přírodovědce Davida Attenborougha.
„Ten mě nasměroval k vědeckým serverům,“ říká. „Během lockdownu jsem propadla všem těm hlavonožcům, medúzám, plžům a mlžům, to je fascinující svět.“ Svoje nově nabyté poznatky zpracovala do pouze zdánlivě pohádkových obrazů, které je možné vidět až do konce října na její výstavě v Colloredo-Mansfeldském paláci. Je mezi nimi i akryl, na kterém dala tvar vědeckému článku o slimákovi, jenž dokáže odtrhnout tělo od hlavy, posléze tyto části zase spojit a dál normálně fungovat.
Vidět se jen napůl
Čtení internetových textů a také poslech audioknih – třeba Born to Run, která ji naplňuje pocitem aktivního fyzického výkonu – v poslední době ve světě Eriky Bornové nahrazuje knihy, kterých dříve zvládla i několik týdně. Během práce na polystyrenových vlasech Almy Mahlerové jí totiž shodou nepříznivých okolností v jednom oku popraskaly nervy a na půl roku se mohla spolehnout pouze na oko druhé. Tvořit se skalpelem v ruce, kterým dřív do polystyrenu řezala, už dál nemohla, a tak se po pětadvaceti letech od absolutoria Ateliéru malby na Akademii výtvarných umění vrátila zpět k malbě a kresbě. „Viděla jsem jen přes krevní sraženinu. Tohle zoufalství mě dohnalo k tomu, abych se na sebe začala dívat do zrcadla a sledovala, jak se vidím. Tvary se měnily a postupně jsem začala mít radost, že se vidím každý den jinak,“ popisuje mentální i fyzické rozpoložení, ve kterém vznikla série autoportrétů. Také tu na výstavu zařadila.
Jak se to v jejím světě má s vášní, respektive šílenstvím? K čemu v její tvorbě vedl nalezený inzerát nabízející domácí prostituci? Čím ji zaujala postava Almy Mahlerové? Jakou (obří) sochu z její dílny letos na Vánoce bude hostit Ostrava? Proč se vydala na 140 kilometrů dlouhou pouť do Santiaga de Compostela (a proč ji při tom rozčiloval zvuk severských holí, jimiž byla většina poutníků vyzbrojená)? I o tom mluvila Erika Bornová ve Vizitce.
Související
-
Na múzu se nečeká, to je romantická představa. K tématům se musím promalovat, říká Lubomír Typlt
Když se dostane do stavu maximální koncentrace, maluje i šestnáct hodin denně. Pro jeho aktuální tvorbu jsou typické pestrobarevné ženské šaty, do kterých fouká vítr.
-
Moskva je teď úplně jiné město. Neměnná je tu jen vysoká obloha, říká malíř Viktor Pivovarov
Malíř Viktor Pivovarov má aktuálně velkou výstavu v Národní galerii. O svých inspiracích mluvil s Hanou Slívovou.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.