Poznávací znamení skvrna. Moje obrazy jsou jako krajina, ve které člověk vidí, co vidět chce, říká Veronika Holcová
Studia malby na Akademii výtvarných umění zakončila v ateliéru Vladimíra Kokolii velkými abstraktními obrazy. Později se propracovala k téměř realistickým krajinám a kurátor Petr Vaňous o jejích malbách prohlásil, že jsou jako pasti, do kterých divák spadne. Psychické pochody, realita, ale i denní snění, sny a vzpomínky – to všechno v nich zaznamenává jejich autorka Veronika Holcová. Ve Vizitce o tom mluvila s Markétou Kaňkovou.
Obrazy nejen maluje, ale po čase také reviduje a přemalovává; když je pouští na výstavu, musí si i po letech být jistá jejich obsahem. Pro aktuální přehlídku v českobudějovickém Wortnerově domě – v prostoru s umělým osvětlením, klenbou a hnědou dlažbou – vybrala podle svých slov povětšinou obrazy až divadelní. Všechny mají společnou práci s barevnými skvrnami, které podle imaginace a důvěry v téma ve skvrně zahlédnuté malířka vědomě rozpracovává. Výsledkem jsou pestré, magické krajiny, v nichž se i divák orientuje výhradně podle svého naturelu.
„Každý má možnost se v té krajině projít a najít v ní, co sám hledá,“ konstatuje Veronika Holcová. Do některých krajin přitom pro umocnění měřítka zasazuje i lidskou nebo zvířecí postavu. „Když do abstrakce vložíte lidskou figuru, z traviny se rázem stane strom. Díky figuře se člověk do krajiny lépe přenese, zvíře nebo člověk je mu pak průvodcem,“ dodává.
Impulzy z kanadské přírody
Veronika Holcová vyrůstala v rodině, kde se dbalo na kulturu. Odmala hrála na klavír a ve čtyřech letech, pravděpodobně po návštěvě výstavy Jana Zrzavého, namalovala svého prvního pána s baretem. Brzy začala toužit po profesi malířky, což nakonec vyšlo. Na AVU vystudovala malbu a nebylo tak třeba přistoupit k záložnímu plánu stát se zeměměřičkou, chodit po lese s tyčí a zaměřovat body.
Lesy a příroda jí však dodnes nejsou cizí. Ačkoliv je rodilá Pražačka, ráda se vrací na svou chalupu v Krušných horách a jako na důležitý vzpomíná i na čtyřletý pobyt v Kanadě, kam odjela za svým tehdejším manželem. „V Kanadě jsem se dostala do stavu, kdy jsem experimentovala, byla jsem uzavřená ve svém světě a přijímala jen impulzy z okolní krajiny. Je to nádherná, obří země. Viděla jsem Skalnaté hory, myslím, že to v mých obrazech ještě bude mít dozvuky.“ O tom, co jí po umělecké stránce pobyt v Kanadě dal, mluvila ve Vizitce podrobně, stejně jako o vedení deníku. Na konci devadesátých let s ním začala po zkušenosti s kresbou štětcem, kterou inicioval nákup kvalitních ručních papírů na AVU. „Někdy jsou to ornamenty, jindy surové výpovědi. V kresbách si ukládám paměť, je to očistný proces, ke kterému přistupuji bez přípravy. Začnu mediumní kresbou, ale jelikož jsem profesionál, pokračuji podle toho, co ve shlucích obrazů vidím. Je to zvláštní mix nekoordinované kresby a profesionálního přístupu.“
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
-
Hedvika. Můžete mít mladší rodiče, než jste vy sami? Poslechněte si parodii Karla Poláčka!
-
Případy Sherlocka Holmese, otce Browna, slečny Marplové a dalších anglických detektivů
-
Anton Pavlovič Čechov: Višňový sad. Jak zachránit beznadějně zadlužené panství?
-
Stefan Zweig: Josef Fouché. Portrét jednoho bezpáteřního politika
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
