Poznávací znamení skvrna. Moje obrazy jsou jako krajina, ve které člověk vidí, co vidět chce, říká Veronika Holcová
Studia malby na Akademii výtvarných umění zakončila v ateliéru Vladimíra Kokolii velkými abstraktními obrazy. Později se propracovala k téměř realistickým krajinám a kurátor Petr Vaňous o jejích malbách prohlásil, že jsou jako pasti, do kterých divák spadne. Psychické pochody, realita, ale i denní snění, sny a vzpomínky – to všechno v nich zaznamenává jejich autorka Veronika Holcová. Ve Vizitce o tom mluvila s Markétou Kaňkovou.
Obrazy nejen maluje, ale po čase také reviduje a přemalovává; když je pouští na výstavu, musí si i po letech být jistá jejich obsahem. Pro aktuální přehlídku v českobudějovickém Wortnerově domě – v prostoru s umělým osvětlením, klenbou a hnědou dlažbou – vybrala podle svých slov povětšinou obrazy až divadelní. Všechny mají společnou práci s barevnými skvrnami, které podle imaginace a důvěry v téma ve skvrně zahlédnuté malířka vědomě rozpracovává. Výsledkem jsou pestré, magické krajiny, v nichž se i divák orientuje výhradně podle svého naturelu.
„Každý má možnost se v té krajině projít a najít v ní, co sám hledá,“ konstatuje Veronika Holcová. Do některých krajin přitom pro umocnění měřítka zasazuje i lidskou nebo zvířecí postavu. „Když do abstrakce vložíte lidskou figuru, z traviny se rázem stane strom. Díky figuře se člověk do krajiny lépe přenese, zvíře nebo člověk je mu pak průvodcem,“ dodává.
Impulzy z kanadské přírody
Veronika Holcová vyrůstala v rodině, kde se dbalo na kulturu. Odmala hrála na klavír a ve čtyřech letech, pravděpodobně po návštěvě výstavy Jana Zrzavého, namalovala svého prvního pána s baretem. Brzy začala toužit po profesi malířky, což nakonec vyšlo. Na AVU vystudovala malbu a nebylo tak třeba přistoupit k záložnímu plánu stát se zeměměřičkou, chodit po lese s tyčí a zaměřovat body.
Lesy a příroda jí však dodnes nejsou cizí. Ačkoliv je rodilá Pražačka, ráda se vrací na svou chalupu v Krušných horách a jako na důležitý vzpomíná i na čtyřletý pobyt v Kanadě, kam odjela za svým tehdejším manželem. „V Kanadě jsem se dostala do stavu, kdy jsem experimentovala, byla jsem uzavřená ve svém světě a přijímala jen impulzy z okolní krajiny. Je to nádherná, obří země. Viděla jsem Skalnaté hory, myslím, že to v mých obrazech ještě bude mít dozvuky.“ O tom, co jí po umělecké stránce pobyt v Kanadě dal, mluvila ve Vizitce podrobně, stejně jako o vedení deníku. Na konci devadesátých let s ním začala po zkušenosti s kresbou štětcem, kterou inicioval nákup kvalitních ručních papírů na AVU. „Někdy jsou to ornamenty, jindy surové výpovědi. V kresbách si ukládám paměť, je to očistný proces, ke kterému přistupuji bez přípravy. Začnu mediumní kresbou, ale jelikož jsem profesionál, pokračuji podle toho, co ve shlucích obrazů vidím. Je to zvláštní mix nekoordinované kresby a profesionálního přístupu.“
Související
-
Mám radost, že lidé mají odvahu pověsit si obraz s mrtvou liškou, říká Barbora Kysilková
Žila v Praze, Berlíně, Oslu i ve švédských lesích. Všude dělá to, co ji fascinuje odmala: maluje. Jejími tématy jsou člověk a smrt, temnotu ve svých olejomalbách nevidí.
-
V lockdownu jsem viděla všechny Attenboroughovy filmy a propadla hlavonožcům, říká malířka Bornová
Její otec Adolf Born byl světově proslulý ilustrátor, ona se po studiu malby našla v sochařské práci, čímž eliminovala případné srovnávání.
-
Hrdinové mých obrazů jsou domy. Proto jsem z nich postupně vypudila lidi, říká malířka Ivana Lomová
Cit pro architekturu a detail, ale i melancholie a vzpomínky na dětství vystupují z obrazů malířky Ivany Lomové. Do Vizitky ji pozvala Markéta Kaňková.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka


Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.