Někdy je potřeba počkat na další generaci, aby se vyřklo to, co mělo být vyřčeno před lety, říká spisovatelka Lenka Horňáková-Civade

Lenka Horňáková-Civade se narodila v Prostějově, osudové setkání na divadelním festivalu v Belgii ji ale nasměrovalo do Francie, kde se svým mužem a rodinou žije už sedmadvacet let.

Čtěte také

Žiju život v literatuře. To je to nejlepší, co se mi mohlo stát, říká bohemistka a spisovatelka Zuzana Říhová

Překročení hranic – jazykových i fyzických – bylo také jedním z důvodů, proč začala psát. „Když bydlíte na horách, koukáte se na svět jinak než v údolí. Když máte před sebou horizont moře, nepřemýšlíte o světě tak, jako když bydlíte v paneláku. Přechod z jedné země do druhé zkrátka k psaní nabádal,“ říká. Z Provence, kde bydleli přes dvacet let, se nedáno přesunuli k Orléans; ostatně i o tom, proč lány levandulový polí, kde s manželem pro kulturní účely zrekonstruovali starý zámeček, vyměnili za pobřeží Loiry, ve Vizitce mluvila detailně. 

Jako most mezi Českem a Francií

Texty píše Lenka Horňáková-Civade česky i francouzsky. „Jsem jako most, jedna noha v Čechách, druhá ve Francii. Ráda si hraju s oběma pozicemi, každá z nich má něco do sebe a ráda bych to takhle pěstovat dál,“ popisuje. Na letošní veletrh Svět knihy přiváží svou zánovní knihu Symfonie o novém světě, v níž jednu ze dvou linek vyprávění věnovala osobě Vladimíra Vochoče, československého konzula ve Francii za doby druhé světové války. Tehdy svým konáním dokázal zachránit stovky lidských životů.  

Čtěte také

Scény a postavy z knih vnímám barevně a do detailu. V tom mě ovlivnil film, říká spisovatelka Martina Leierová

Historické reflexe jsou pro Horňákovou-Civade důležitým tématem, postavila na nich i román Marie a Magdalény (2017) o třech ženách vyrůstajících bez otce v toku dvacátého století. „Bez historie zkrátka žít nemůžeme, protože je vytvořená naším konáním,“ konstatuje. Život bez otce vnitřní sílu hrdinek knihy Marie a Magdalény posiluje, zároveň oslabuje jejich pozici ve společnosti. „Ta kniha je o kapacitě přežít, o předávání lásky beze slov. Někdy je potřeba počkat na další generaci, aby se vyřklo to, co mělo být vyřčeno před lety.“

Lenka Horňáková-Civade v Paříži studovala také malování, což ji naučilo trpělivosti, odvaze stát si za vlastní verzí možná už stokrát namalovaného a také psát dlouhé práce na filozofická témata. V současné době jedno z výtvarných témat zpracovává do nového románu, vedle sebe staví ve Francii nepříliš známého Jana Amose Komenského a svého milovaného Rembrandta. „Trávím s nimi teď spoustu času, jsou to nekonečné dialogy,“ usmívá se. „Doufám, že výsledný text bude odpovídat intenzitě prožívání psaní.“