Žiju život v literatuře. To je to nejlepší, co se mi mohlo stát, říká bohemistka a spisovatelka Zuzana Říhová

19. červenec 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Zuzana Říhová

Odborné texty nemusí být suché a nezáživné čtení, když vzniknou na základě erudice v kombinaci s bohatou imaginací. Bohemistka Zuzana Říhová si to vyzkoušela na vlastní kůži: vědecké studie čte, píše, a píše taky prózu. O své nejnovější knize Cestou špendlíků nebo jehel mluvila ve Vizitce s Markétou Kaňkovou. Řeč ale přišla i na Oxford, oblíbené básníky a spisovatelku Miladu Součkovou, která je teď centrem jejího bádání.

Už jako dítě hodně četla. Ve dvanácti letech se na táboře dožadovala pozornosti při recitování Balad Jiřího Wolkera, jenž stál na počátku jejího zájmu o literaturu české avantgardy, na gymnáziu se poctivě prokousávala velkými díly světové literatury. „Při přijímačkách na bohemistiku mi řekli, že můj seznam je královský. Ten český byl chudší,“ usmívá se.

03319137.jpeg

Zuzana Říhová se literatuře věnuje celý svůj profesní život, od roku 2007 působí v Ústavu pro českou literaturu Akademie věd, tři roky také vedla katedru bohemistiky v Oxfordu. Kromě české avantgardy se ale věnuje i autorskému psaní. Už na základní škole čas od času uspěla v literární soutěži, před pěti lety pak vydala básnickou sbírku Pustím si tě do domu. O své poezii mluví jako o narativní, přechod k próze tak byl logickým vyústěním: v roce 2018 jí vyšla novela Evička, inspirovaná deníkem, který její muž našel na jednom holešovickém parapetu. V aktuální knize Cestou špendlíků nebo jehel vypráví o rodině, která své trable zkouší vyřešit přesídlením na venkov. V kombinaci badatelské a tvůrčí literární práce vidí svou cestu i nadále. „Jsem spokojená, že žiju život v literatuře. Je to to nejlepší, co se mi mohlo stát,“ konstatuje.

Chci, aby metafora byla přesná

Texty Zuzany Říhové si u kritiky vysloužily řadu pochvalných reakcí, některé hlasy ji staví po bok autorek jako Daniela Hodrová či Sylvie Richterová. Bohatý, přesný jazyk, jímž psaní hosta vltavské Vizitky oplývá, je však výsledkem pečlivé práce. „K jazyku mám velký respekt a své texty neustále obrábím a zpřesňuju,“ vysvětluje. „V hlavě mám dokonalý obraz toho, co se v příběhu odehrává, pak ale přichází moje nedokonalost. Snažím se ji eliminovat tím, že nad textem strávím hodně času. Chci, aby metafora byla přesná.“

Přebal knihy Zuzany Říhové: Cestou špendlíků nebo jehel

Ve Vizitce detailně hovořila o knížce Cestou špendlíků nebo jehel, v níž se jí, ačkoliv je úzce spjatá s městem, velmi dobře podařilo vystihnout ducha vesnice, o svém vztahu k pohádkám a také o aktuálním badatelském tématu. Je jím česká modernistická spisovatelka, lingvistka a literární teoretička Milada Součková, o níž by Říhová ráda napsala monografii.

Svou zahraniční pedagogickou zkušenost z Oxfordu a New Yorku označila za uzavřenou a zároveň úžasnou kapitolu. Místo vedoucí oxfordské katedry bohemistiky získala ve výběrovém řízení na základě modelové přednášky, hodinového pohovoru a předchozích zkušeností z dalších zahraničních univerzit. Na Oxfordu přednášela v angličtině dějiny české literatury. „Kladla jsem důraz na kanonické autory, na menší příběhy čas bohužel nebyl. Havla, Čapka nebo Kunderu studenti znají z anglických překladů, četla jsem s nimi i Josefa Čapka a to je moc bavilo,“ vzpomíná s tím, že jednou z nejšťastnějších chvil prý bylo společné čtení Máchova Máje. Společné čtení a následnou interpretaci přečteného si přenesla i do své pedagogické praxe v České republice.

Spustit audio

Související