Potkan

16. únor 2006

Za totality jsem s potkany nic společného neměl. Ani oni se mnou. Naše životy se míjely. Pouze naše kočky - zvláště pak kočka zvaná Kocour - na našem krysím dvorečku, kde řeznice vymývaly hliníkové lodny od totalitních flaksen, střežily kanál, a jakmile se v jeho mříži objevila potkaní hlava, prackou zvíře vytáhly, umučily je a přinesly je do kuchyně. Byl-li to skutečně potkan, nebo krysa zvaná německá myš, nevěděl jsem, ani mezi Ulbrichtem a Honneckerem tehdy nebylo valného rozdílu.

Na potkana mě poprvé upozornil až malý Radim. V keramickém kroužku si ho vymodeloval z hlíny, přilípl decentní ocásek, vypálil, ba i glazoval. Očička mu po vzoru Matyáše Brauna promáčkl do hlavičky konvexně, na uši zapomněl. - Proč potkana? - divil jsem se. - A koho jiného? - divil se on, a potkana mi věnoval.

Doma jsem ho vyndal na stůl, důlečnými očky hleděl na mě plaše. Promiň, brachu, nejen potkanů, ale například i homosexuálů já se před převratem dost štítil.

Do nového roku jsem si dal jen jedno předsevzetí: i potkana miluj jako sebe sama. Láskyplně jsem mu kupoval pamlsky a štítivě je kladl před jeho čumáček. Poznal to, nežral. Až výlet na šumavský Roklan (1452 metrů nad mořem) nás poněkud sblížil. Dojala ho má dobrá vůle ukázat mu, ač hliněnému, hory, lesy, hvozdy, strže a rokle.

O další pokrok se zasloužil synovec Franta. Ten už má v tajné kleci ve sklepě potkanů asi pět. Jak s tolika potkany vycházíš? - Když o nich máma neví, tak velice dobře. Potkani, strejdo, jsou inteligentnější, zvídavější, přítulnější a čistotnější nežli jiná malá domácí zvířata. Jsou to společenští tvorové, ideální je držet minimálně dva jedince - hoch mluví jako kniha -, ale v pěti je jim ještě veseleji, jak jsem zjistil - dává si Franta nejochočenějšího potkana na hlavu. - Franto, pozor, ocas! - Já vím, ocas má potkan křehký. - Hnusný! Tobě to nevadí? - Na to si, strejdo, zvykneš. - Nezvyknu. - Zvykneš. - Nezvyknu! - Strejdo, potkanův ocas je krásný! - Franto, uvědomuješ si, že to je konec evropské estetické konvence? - Bořík má potkana s ještě delším ocasem, ale neprodá mi ho - posmutněl chlapec.

Můj hliněný potkan vysmýčil stůl a všechny vyprané ponožky smotal do klubíček. To činorodí potkani dělají rádi.

Od Ježíška jsem dostal tři knihy: Tomáš Halík (Co je bez chvění, není pevné), Jan Royt (Středověké malířství v Čechách) a z edice "Zvířata u nás doma" brožuru Potkani. Na Halíka jsem ještě nesáhl, v Roytovi si prohlížím obrázky, Potkany umím zpaměti. Když usínám, potkan si ještě něco kutá. A vzbouzím se, a potkan už píše. Tlapičkami buší do stroje prý rozhlasovou hru. Tak nevím. Potkani toho umějí velice mnoho, nic však perfektně. Dovolená s potkanem? Image potkanů je bohužel stále ještě špatná. Potkani jsou velcí individualisté, tu a tam se mezi nimi objeví úplný samotář, jenž se nesnese s nikým. Nejhorší na potkanech je, že se průměrně dožívají pouhých dvou let.

Vlastně ani nechápu, co kdo má proti registrovanému partnerství homosexuálů.

autor: Ondřej Vaculík
Spustit audio