Po odchodu od adventistů jsem život zalepila divadlem, po coming outu se konečně věnuju sama sobě, říká režisérka Daniela Špinar
Občas dělám věci, za které se nesnáším, a lidi si myslí, že jsem povrchní, ale ten dojem mohl být do velké míry způsobený mým celoživotním útěkem od sebe sama, říká režisérka Daniela Špinar. Letos odchází z Národního divadla, učí se žít jako žena a těší se, že nově získanou energie vrhne do eklektických autorských projektů. Vizitku připravila Veronika Štefanová.
„Tohle je první rozhovor, ve kterém o svém fyzičnu mluvím tak otevřeně,“ říká režisérka Daniela Špinar, roku 1979 narozená jako muž. V pubertě udělal coming out jako gay, v roce 2021 pak na sociálních sítích oznámila, že se cítí jako žena a prochází tranzicí. „Jsem teď jako larva v kukle a netuším, co za motýla ze mě vyroste. Vím, že na Ukrajině zuří válka, ale tranzice s sebou přinesla i jakýsi štít, daleko víc se teď věnuju sama sobě,“ konstatuje.
Církev mi pomohla objevit talent
Neodkazuje přitom jen na uplynulých sedm let, kdy z pozice umělecké šéfky řídila Činohru Národního divadla a vyčerpala se bojem v „rigidní, obřími nároky a předsudky zatěžkané instituci.“
Mluví i o svém dětství a dospívání, které naplnila docházením do komunity Církve adventistů sedmého dne. „Byla jsem vychovaná tak, že divadlo je špinavá věc plná komediantů a alkoholu, takže mě ani nenapadlo, že bych se tím někdy mohla živit. Jenomže pak jsem si uvědomila, že my si mezi adventisty pořádali různé besídky a koncerty, když mi bylo čtrnáct, založili jsme dokonce divadelní festival. Církev mi tedy do jisté míry pomohla objevit talent.“ Když pak – ještě jako Daniel – oznámil, že jej přitahují muži a adventisté jej ve svých řadách nadále nechtěli, vsadil všechno na kartu divadelního kroužku Jiřiny Steimarové a rozhodl se pro studium herectví a režie na DAMU. „Až teď si uvědomuju, že jsem potřebovala zalepit život něčím jiným, a tak jsem všechno vrazila do divadla.”
Ať diváci dostanou to, co si ani nepředstaví
Z Národního divadla odchází na vlastní žádost na konci letošní sezony, tedy rok před vypršením smlouvy. V rozhodnutí ji podpořila i iniciativa studentů DAMU Nemusíš to vydržet, kterou štvaly podobné sexistické a mocenské mechanismy. Kromě oddychu, že nebude muset donekonečna řešit provozní a personální problémy, je Daniela Špinar ráda, že u konce je i rozkol mezi jeho tvůrčími představami a představami veřejnosti. „Nemělo by to přeci být o tom, co chtějí diváci, ale o tom, co do diváků pereme my jako odborníci na divadlo. Mým úkolem je předkládat divákům věci, které si sami ani nepředstaví. Jako když jdete do restaurace, kde vám kuchař uvaří jídlo, jaké byste si doma nikdy neuvařili.”
Ruku v ruce s osobní svobodou a tranzicí jde u Daniely Špinar „odhazování vrstev” a touha po osobní, autorské výpovědi. „Zjištuju, že se stále míň chci věnovat klasice, mám touhu věci přepisovat a dělat svá témata. Vedu si deník, chci psát své hry, pracovat eklekticky, věnovat se improvizaci, hudbě, opeře, pohybovému divadlu, pracovat s transgender herci a herečkami,” vypočítává.
K jedné klasice by se ale časem přeci jen ráda vrátila. Tvorba F. M. Dostojevského je pro ni symbolem ruského vyšinutého temperamentu, expresivní grotesky a neustálého hledání Boha. „To všechno je i moje téma,” konstatuje. Ve Vizitce proto byla řeč i o Danielině divadelně-filmovém projektu Idiot, který je aktuálně možné vidět v kinech.
Související
-
Dospíval jsem pod pyramidami, u nás mi monumenty chybí, říká scénograf a režisér Šimon Caban
Pár tahy umí načrtnout slona nebo pštrosa, daleko radši ale kreslí lidi. Původně chtěl dělat animovaný film, v polovině střední ho ale pohltilo divadlo.
-
Polínko do ruky a lanovkou na Klínovec. Režisérka Apolena Vanišová zkoumá možnosti divadla
Co je to divadelní instalace a jak se liší od klasického divadla? Kdy se z živého objektu stává objekt galerijní? A proč je zajímavé pracovat s neherci?
-
Bývali to spolužáci, teď spolu nemluví. Společnost se rozděluje na tábory, říká režisér Zielinski
„Soudobá historie, vražda Milady Horákové, příběhy legionářů – důležitá témata, která by divadlo mělo reflektovat,“ myslí si česko-německý režisér Thomas Zielinski.
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka