Po odchodu od adventistů jsem život zalepila divadlem, po coming outu se konečně věnuju sama sobě, říká režisérka Daniela Špinar

„Tohle je první rozhovor, ve kterém o svém fyzičnu mluvím tak otevřeně,“ říká režisérka Daniela Špinar, roku 1979 narozená jako muž. V pubertě udělal coming out jako gay, v roce 2021 pak na sociálních sítích oznámila, že se cítí jako žena a prochází tranzicí. „Jsem teď jako larva v kukle a netuším, co za motýla ze mě vyroste. Vím, že na Ukrajině zuří válka, ale tranzice s sebou přinesla i jakýsi štít, daleko víc se teď věnuju sama sobě,“ konstatuje.

Thomas Bernhard: Oběd u Wittgensteina, režie Daniel Špinar|foto:Petr Neubert, Národní divadlo

Církev mi pomohla objevit talent

Neodkazuje přitom jen na uplynulých sedm let, kdy z pozice umělecké šéfky řídila Činohru Národního divadla a vyčerpala se bojem v „rigidní, obřími nároky a předsudky zatěžkané instituci.“

Noční sezóna, režie Daniel Špinar|foto:Petr Neubert, Národní divadlo

Mluví i o svém dětství a dospívání, které naplnila docházením do komunity Církve adventistů sedmého dne. „Byla jsem vychovaná tak, že divadlo je špinavá věc plná komediantů a alkoholu, takže mě ani nenapadlo, že bych se tím někdy mohla živit. Jenomže pak jsem si uvědomila, že my si mezi adventisty pořádali různé besídky a koncerty, když mi bylo čtrnáct, založili jsme dokonce divadelní festival. Církev mi tedy do jisté míry pomohla objevit talent.“ Když pak – ještě jako Daniel – oznámil, že jej přitahují muži a adventisté jej ve svých řadách nadále nechtěli, vsadil všechno na kartu divadelního kroužku Jiřiny Steimarové a rozhodl se pro studium herectví a režie na DAMU. „Až teď si uvědomuju, že jsem potřebovala zalepit život něčím jiným, a tak jsem všechno vrazila do divadla.”

Ať diváci dostanou to, co si ani nepředstaví

Z Národního divadla odchází na vlastní žádost na konci letošní sezony, tedy rok před vypršením smlouvy. V rozhodnutí ji podpořila i iniciativa studentů DAMU Nemusíš to vydržet, kterou štvaly podobné sexistické a mocenské mechanismy. Kromě oddychu, že nebude muset donekonečna řešit provozní a personální problémy, je Daniela Špinar ráda, že u konce je i rozkol mezi jeho tvůrčími představami a představami veřejnosti. „Nemělo by to přeci být o tom, co chtějí diváci, ale o tom, co do diváků pereme my jako odborníci na divadlo. Mým úkolem je předkládat divákům věci, které si sami ani nepředstaví. Jako když jdete do restaurace, kde vám kuchař uvaří jídlo, jaké byste si doma nikdy neuvařili.”

Anton Pavlovič Čechov: Tři sestry (rež. Daniel Špinar)|foto:Národní divadlo, Martin Špelda

Ruku v ruce s osobní svobodou a tranzicí jde u Daniely Špinar „odhazování vrstev” a touha po osobní, autorské výpovědi. „Zjištuju, že se stále míň chci věnovat klasice, mám touhu věci přepisovat a dělat svá témata. Vedu si deník, chci psát své hry, pracovat eklekticky, věnovat se improvizaci, hudbě, opeře, pohybovému divadlu, pracovat s transgender herci a herečkami,” vypočítává.

K jedné klasice by se ale časem přeci jen ráda vrátila. Tvorba F. M. Dostojevského je pro ni symbolem ruského vyšinutého temperamentu, expresivní grotesky a neustálého hledání Boha. „To všechno je i moje téma,” konstatuje. Ve Vizitce proto byla řeč i o Danielině divadelně-filmovém projektu Idiot, který je aktuálně možné vidět v kinech.