Dospíval jsem pod pyramidami, u nás mi monumenty chybí, říká Šimon Caban. Festival ve Varech vnímá jako inspirativní dílnu

Když se v srpnu osmašedesátého roku na Prahu valila vojska spřátelených armád, bylo Šimonu Cabanovi pět let. Ruské tanky si dobře pamatuje, stejně tak má jasno v tom, že s Ruskem a s Čínou se nesmí spolupracovat, neboť vůdci obou zemí v sobě nemají morálně-etický kompas. „My jsme se kulturně i sociálně zkultivovali, když se někomu daří líp, inspiruje nás to. Vladimir Putin je ale gauner a imperialista, Rusko se jenom rozpíná, a čím hůř se jiní lidé cítí, tím je Putin radši. Jsme nepoučitelní naivisti, dokud s nimi kdokoliv bude chtít spolupracovat, máme to prohrané,“ ostře odsoudil hned na úvod Vizitky aktuální ruskou invazi na Ukrajinu.

Výstava Buddha zblízka, kterou pořádá Národní galerie Praha spolu s Museum Rietberg Zürich, představuje více než 100 předmětů ze švýcarských sbírek a přes 70 děl ze sbírek českých, převážně pak z vlastní Sbírky umění Asie|foto:Katarína Hudačinová, Národní galerie Praha

Co si počít s koány

Práci Šimona Cabana je v současné době možné vidět například na výstavě Buddha zblízka, na níž se podílel jako architekt. V rozhovoru měl radost zejména ze způsobu osvětlení – sošky Buddhy osvětlují speciální ledkové lišty atypicky zespodu – a také ze dvou dlouhých svitků tvořících pomyslnou páteř výstavy.

Čtěte také

Buddha zblízka je výstava plná živých bytostí, která může být i duchovní inspirací

Ačkoliv grafička výstavy Jana Vahalíková tvrdí, že největším buddhistou celého týmu byl právě Šimon Caban, on sám toto tvrzení odmítá: „Na buddhismus jsem příliš prchlivý, mnohem bližší je mi židokřesťanská tradice“. Třeba  buddhistickým koánům – krátkým iracionálních výrokům – se sice zasměje, vůbec ale neví, co si s nimi počít.

Na střední i na UMRPUM vystudoval scénografii, během let se ale věnoval i architektonické práci. Širší záběr v něm podporoval jeho profesor Josef Svoboda. „Říkal nám, že scénografie a divadlo je především architektura, protože všechno musí držet pohromadě. Já to ctím, chci, aby všechno mělo vnitřní stavbu, správné materiály, aby to korespondovalo s prostorem,“ konstatuje s tím, že dnes má 99 % aktivit spojených s divadlem. Na Fidlovačce loni režíroval Kouř, inscenaci podle známého, po revoluci premiérovaného filmu režiséra Tomáše Vorla. O vzniku tohoto kusu mluvil podrobně, stejně jako o síle bláznivých devadesátých let, kdy spolu s bratrem Michalem dostali příležitost podílet se na uměleckém ztvárnění nejrůznějších firemních i společenských akcí.

Čtěte také

Svoboda nám pomalu a plíživě mizí. Ti mistři, co ji omezují, to bohužel umí dost dobře, míní Šimon Caban z MFF KV

„Přál bych každé generaci, aby něco takového mohla prožít, ale to se už nebude opakovat. Atmosféra se tehdy tlakovala dlouho, byla to doba, kdy se lidé pohřbívali do betonu, ale taky byly peníze a ochota dávat je na věci, které jsme dělali my.“ Do devadesátých let spadá i počátek spolupráce s karlovarským filmovým festivalem a jeho ředitelem Jiřím Bartoškou. Nápady, jak pojmout zahajovací ceremoniál, s ním diskutují každý rok nanovo a nikde není psáno, že uspějí na první dobrou. „Jiří nám věří, ale nikoliv bezmezně. Karlovarský festival je pro nás tvůrčí a inspirativní dílna, která nás posouvá dál,“ říká o adrenalinovém projektu, který na rozdíl od scénografie v divadle musí kvůli dramaturgii slavnostního večera během několika chvil zase zlikvidovat. Jméno bratří Cabanů ale najdeme také pod velkolepým scénickým řešením koncertů Lucie Bílé nebo Jiřího Korna. „Puberta má i mého bratra proběhla pod egyptskými pyramidami, kde jsme tehdy s rodiči žili, a tak si tak trochu děláme legraci, že od té doby pořád hledáme a chceme monument,“ usmívá se Caban.