Bomby padaly kousek od našeho domu. Od té doby vím, že všechno je dočasné, říká srbský scénograf Dragan Stojčevski
Jako malý kluk si Dragan Stojčevski rád stavěl bunkry z křesel a deky. Láska k zabydlování prostoru mu zůstala, jen se přetavila v práci pro divadlo. Dnes Stojčevski patří mezi žádané scénografy, na jeho práci lze narazit v pražském Národním divadle i na řadě dalších tuzemských scén. S Markétou Kaňkovou ve Vizitce mluvil třeba i o tom, proč jako student založil jednu scénografii na hadrech a za jakých okolností se naučil hrát na akordeon.
Říká, že nebýt doma je jeho doma. Do Prahy se tenhle rodák ze srbského města Pančevo zamiloval na první pohled a náklonnost stále trvá. V divadle mu vyhovuje trocha patosu a na práci scénografa, které se věnuje už dvacet let, má nejraději práci s prostorem.
Kromě toho se občas věnuje performanci – ve Vizitce vyprávěl o tom, jak s přáteli zkoušel s pomocí párku napodobovat močení na jedné pražské zastávce – a představivost mu jede na plné obrátky: kdyby měl natočit videoklip ke své oblíbené písničce od zpěvačky Björk a producenta Trickyho Keep Your Mouth Shut, natočil by ho v místnosti plné kukuřice. „Moji rodiče bydleli ve vesnici u Bělehradu. Mají kukuřičné pole a kukuřici suší v dřevěné místnosti, kde pak probíhá i její mletí. Při poslechu té písně si představuju místnost, která se zaplňuje zrním,“ popisuje.
Čtěte také
Jako dospívající kluk Dragan Stojčevski prožil válečné útoky: bomby padaly pět kilometrů od jeho domu. Právě tato zkušenost, jak ve Vizitce řekl, ovlivnila jeho další přemýšlení o životě. „Tehdy se mi zbořil svět. Měl jsem pocit, že všechno končí, kamarád mi říkal, že už nikdy nebude pít Coca Colu a koukat na Disneyho, tak byl naštvaný na Západ. Válka skončila, dál pijeme Colu a od Západu jsme se neodstřihli. Já ale od té doby vím, že všechno je dočasné. Dočasnost mi dala jiný úhel pohledu na věci.“
Když se po střední škole na přelomu devadesátých a nultých let rozhodoval, kam jít na vysokou, volba padla na scénografii v Praze. Stojčevski tehdy oceňoval možnost studovat obor nikoliv na umělecké, ale na divadelní škole. Vzpomíná na přátelské přijetí a na scénografa a režiséra Tomáše Žižku, jenž ho naučil reagovat na veřejný prostor a otevřel mu tím nové obzory.
Statické jeviště nahrává práci s atmosférou
Slovo „prostor“ ostatně Stojčevski v hovoru používá často. Na práci scénografa ho nejvíc baví vytvářet takzvanou mizanscénu, což je všechno to, co divák na jevišti vidí.
Čtěte také
„Rád scénu vnímám jako celek i s kostýmy, baví mě kreslit si story boardy, dávat režisérovi další podněty. Během práce mě často napadá, co ještě bychom mohli použít jako rekvizitu, jak by se dal daný prostor změnit. Rád si vyrábím papírové makety, abych si ověřil, jak věc v prostoru funguje,“ vypočítává. S oblibou také pracuje s omezením, které pro scénografa představuje statické jeviště. Není-li k dispozici točna či propadlo, musí se více soustředit na atmosféru. „Právě ta je pro mě moc důležitá. Může ji navodit také vůně, experimentovali jsme s ní třeba v Královi Oidipovi v režii Jana Friče.“ Vůně ovšem měla ve velkém divadelním prostoru jen omezený dosah.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
