Polínko do ruky a lanovkou na Klínovec. Režisérka Apolena Vanišová zkoumá možnosti divadla i jeho diváků

Klasická činohra ji nikdy nelákala, už během studií DAMU pro ni byl jakožto pro režisérku zásadní hlavně materiál, scénografie a metafora. „V práci se slovem a příběhem se necítím silná, není mi to ani blízké. Už na škole jsem se hodně věnovala site specific a sociálním projektům,“ říká.  

Nejdřív nabrat pohyby do slovníku

Její aktivity se pohybují na hranici mezi divadelní inscenací a instalací, ve kterých se už divák nesetkává s hercem. Důležitá je pro ni také práce s lidmi napříč uměleckými obory i s těmi, kteří na divadelní provoz nejsou zvyklí a na jevišti se obvykle nepohybují. Třeba jako jednovaječná dvojčata Eva a Olga Svobodovy, jež Vanišová obsadila do inscenace Bílá kniha, adaptace románu jihokorejské autorky Han Kang.

Han Kang - Bílá kniha|foto:Jonáš Zbořil, Český rozhlas

V textu rozjímá nad osudem sestry, jež zemřela dvě hodiny po narození. V rámci festivalu Malá inventura (18. – 26. února) mohou inscenaci vidět návštěvníci pražského prostoru MeetFactory. Apolena Vanišová s oběma ženami zkoušela mnoho týdnů. Začalo se pohybovým workshopem, ve kterém si dvojice osahala „pohybový slovník“. Z něj pak obě neherečky čerpaly, přičemž důležitou složkou jejich performance byly bílé stavební kvádry a také několik prohlížeček diáků.

Hranici ne-divadelnosti popsala mladá režisérka také na autorských projektech Chodka a Psohlavky, ve které byly aktérky přítomné pomocí videostreamu, a na divadelní instalaci Kračun inspirované staroslovanským rituálem. Společně s Petrem Krushou za ni v roce 2018 obdržela Cenu divadelních novin v kategorii Loutkové a výtvarné divadlo.

Inscenace Aluminiová královna v režii Apoleny Vanišové|foto:MeetFactory

Asi nejzvláštnějším místem pro divadlo pro ni pak byla jednosedačková lanovka z Jáchymova na Klínovec. S projektem Lanostory zasazeným právě do místa, kde tehdy Apolena Vanišová žila, se už hlásila na DAMU. Realizovala jej ale až díky ponoukání pedagogů a nakonec se akce pod lanovkou, tematizující minulou i nedávnou historii důlní oblasti, zúčastnil v podstatě celý Apolenin ročník. Pod sedačkou odehrál tři večery za sebou, přičemž díky výjimce od drážního úřadu se akce na sklonku odpoledne mohlo zúčastnit 80 lidí denně. „Diváci dostali polínko. Odvezli ho lanovkou nahoru, kde ho přiložili do ohně a mohli se ohřát. Bylo tam pár lidí z Prahy, pár lyžařů a dost místních.“