Plzeňské Nuly Pavla Kohouta

Hlavní hrdina disident Jarda zčásti z nezbytí, zčásti z vlastního rozhodnutí žije přeneseně i doslova na společenském dně - jako "hajzldědek" v suterénních veřejných záchodcích. Dějinné zvraty sem však stejně neúprosně doléhají. Je to místo, kam zavítají všichni - pionýři se soudružkami učitelkami, fízlové, politici, mafiáni - jak se tak společnost proměňuje od války přes Vítězný únor, neklidný rok osmašedesátý až do zvratů let devadesátých. Kolo dějin sem zasahuje drobnými, většinou groteskními, zábavnými i mrazícími momentkami. I společnost, která se kolem Jardy a jeho kolegyně a lásky Ančiny shromažďuje, je podobně rozmanitá a bizarní: od lidí dna, přes podvodníky a básníky až po faráře a restituenty.

Kohoutovy Nuly snad zákonitě potkal osud podobný přijetí jeho her předchozích, které provázelo buď nadšení, nebo prudké polemiky a aféry. Divadlo na Vinohradech je jako špatnou hru odmítlo. Byla z toho poněkud skandální výměna názorů autora, tehdejší ředitelky divadla Jiřiny Jiráskové a dramaturga Zdeňka Hedbávného na stránkách Divadelních novin. Hru odmítla i dramaturgie Národního divadla, kam ji autor posléze předložil. Spíš jako promyšlený marketingový tah či sázka na heslo, že špatná reklama lepší než žádná, proto zapůsobila zpráva, že hru inscenuje Divadlo J.K.Tyla v Plzni. Premiéru měla v listopadu roku 2000 a nyní se ve zdraví a při značném diváckém zájmu chystá do další sezóny. Stojí proto za to položit si otázku, co diváky do divadla přivádí. Nelze předpokládat, že by všichni byli čtenáři Divadelních novin a zajímalo je, na čí straně je pravda.

Myslím, že tím, čím Nuly přitahují, je v prvé řadě odvěká potřeba příběhů. Příběhů obyčejných lidí, kteří žili či žijí stejnou dobu jako my. V Kohoutově hře nechybí láska ani nenávist, hrdinové ani lidé chybující či dokonalí mizerové. Navíc je pro ni příznačná bohatá dějovost. Je zábavná. Divák se baví ostrými karikaturami politiků a bizarním prostředím odpudivých záchodků. Hra je jistě konstrukcí, ale je zvláště v první půli napsaná chytře jako sled žánrových, přesně vypointovaných obrázků s vtipnými dialogy.

Na to a na kvalitní herectví inscenátoři vsadili. Jardu, klaďase až trochu papírového, hraje Petr Pavlovský s jemnou ironií a sebeironií, společenské scény jsou pojaty jako jedna velká groteska. Ančina je v podání Zorky Kostkové ztělesněním mateřské obětavosti, skrývaného trápení i života pro druhé. V druhé polovině však poněkud drhne větší míra sentimentu i nezadržitelné spění jednotlivých hrdinů k tragédii či frašce, prostě ke koncům až seriálově efektním. Možná právě tady byla řemeslná zručnost autorovi až ke škodě, protože tak hře ubrala šanci dobrat se pravdy o nás samých.