Petr Vizina: Poutníkova cesta brexitem

První člověk, s nímž jsem na britských ostrovech promluvil, byl dopoledne už trochu opilý irský bezdomovec. Propadl jsem hluboké skepsi nad svou angličtinou a chtěl se vrátit domů, i když kolem jezdily červené doubledeckery a sytě rudě svítily i telefonní budky a poštovní schránky, krátce střižený koberec trávníku vydechoval svěže zelenou. Takhle nějak jsem si to vždy představoval. 

Petr Vizina: Vládce si na klopu připnul písničkáře

• Upravit
• Smazat

Tvrdí se, že obraz už nadobro převzal moc nad slovy, ale myslím, že to tak není. Slovo má znovu navrch. Soudím i podle té nedávné situace, která vám jistě bude povědomá.

Trochu jsme k sobě patřili, já venkovan střední Evropy i moji noví příbuzní, venkovánci z Yorkshiru, odkud mě nakonec přijeli vyzvednout a vysvobodit z toho rozhovoru s napařeným Irem. Tři hodiny sem a tři hodiny autem zpátky, z bzučícího, chaotického Lonýna. Příbuznými myslím ty dva ve věku mých rodičů. Bůh jim řekl, že si mě mají vyzvednout a odvézt k sobě domů - teď mluvím jejich jazykem.

Myslí se tím, a teď tlumočím z jazyka těch dvou potomků anglického náboženského disentu, že ti manželé z města Barnsley, potomci srdnatých kazatelů jako byl John Bunyan, pro našince takový méně učený, ale o to zábavnější Komenský, nebo John Wesley, barokní kazatel, k němuž v českých zemích těžko hledat podobného, muž  vskutku učený, trávící život v sedle koně, nesoucí spásné evangelium horníkům žijícím v dnes nepředstavitelné, nelidské nuzotě; ti dva služebníci Boží měli návštěvu z Česka, které pokládali za podivuhodně excentrické - a nevěřící, s čímž by se pravděpodobně nesmířili Bunyan, Komenský ani Wesley a nesmířili se s tím ani Dennis se Sue, jak se ti dva jmenovali. A já jsem to podle nich měl změnit.

Petr Vizina: Umělecký podfuk století

• Upravit
• Smazat

„Obraz se hned po prodeji sám zničil.“ Těžko najít zajímavější větu. Pochází z nedávné reportáže z londýnské aukční síně Sotheby's.

Hádali jsme se v pozdějších letech o mnohé. Naposledy, před Dennisovou smrtí, o brexitu. Obě strany nám lhaly, děsili se ti dva, nyní už sedmdesátníci, upřímně nad triky zastánců britského LEAVE, tedy odchodu, i těch, kdo volili STAY, tedy chtěli v Evropské unii zůstat. A já chápal, že ani Hospodin nedává člověku porozumět té prazvláštní řeči politických šíbrů a symbolice mocenských konstelací.

Vlastně jsem se jich ani nezeptal, jak v referendu volili oni a vůbec bych se nedivil, kdyby každý z těch dvou rozhodl o brexitu jinak, natolik byli svobodomyslní se smyslem pro ironii, včetně toho nejčernějšího sarkazmu, který se teď nabízí, při pohledu na to, kam vede jedna ukvapená myšlenka Davida Camerona.

Mohu se jen dohadovat, že potomci náboženských disidentů Bunyana a Wesleyho si to sice umějí s lidmi rozházet ze správných důvodů, ale za normálních okolností ctí princip jednoty v mnohosti a vůbec nevěří na rozvod. John Bunyan seděl v cele za rušení náboženských pořádků, John Wesley kázal potřebným na hrobu svého otce, což ve své době rovněž vyvolalo skandál.  

Petr Vizina: My, lidé z pohraničí

• Upravit
• Smazat

Zastavili jsme v té pohraniční vsi v hospodě pár desítek metrů od bývalé čáry na něco k pití.

V Poutníkově cestě z tohoto světa do světa budoucího, v jakési obdobě Komenského Labyrintu světa a ráje srdce, spřádá John Bunyan v roce 1678 podobenství s mnoha biblickými odkazy o putování  jakéhosi Kristiána k zaslouženému pokoji. „Takže ten, který šel před nimi (Lehkověrný se jmenoval), jak neviděl na cestu, upadl do hluboké jámy, kterou zde nastražil pán tohoto území, aby do ní chytal ješitné hlupáky, a rozmlátil se na maděru,“ píše Bunyan (Citát z knihy Johna Bunyana v překladu Tomáše Míky, Argo, Praha 2005).

Nakonec to ale s Kristiánem skončí dobře, mohu prozradit. Ti dva, Dennis a Sue, potomci Bunyana a ostatního anglického náboženského disentu, měli vždy smysl pro ironii. Lehkověrný, na maděru, ale dopadne dobře, dá-li Bůh, říkám si s nimi o brexitu.