Petr Borkovec: Lednový telefonát

Vytěsnil jsem to komplet – s vytěsňováním mám zkušenosti; tohle dobře umím.
Jednou jsem dokonce na chalupu vyrazil, ale před Benešovem jsem si to rozmyslel, nabral stopaře a řekl mu, že jedu přesně tam, kam potřebuje.

Čtěte také

Petr Borkovec: Vánoční krůta

Na začátku ledna, půl roku po pohřbu, volal soused, že nám na chalupě někdo posprejoval vrata a že se to musí hlásit. Řekl, že ty hajzlové počmárali i zámek a hospodu, že musej už jednou jít sedět, buď voni, nebo jejich rodiče a že za žádnejch okolností neexistuje, abych to nechal plavat. Taky řekl, že jsem na chalupě od máminy smrti nebyl – přesně řekl, že jsem do chalupy ani nepáchnul a že barák potřebuje chlapa víc nežli ženská.

Řekl, že nechce mít od našeho baráku klíč, protože až do něj vlezou zloději, co v dnešní době vlezou všude, a do opuštěnýho zvlášť, může z toho mít – jak řekl – nehorázný vopletačky. Chtěl, abych mu do telefonu nadiktoval adresu, protože mi ten klíč pošle teď hned.

Čtěte také

Petr Borkovec: Flora v listopadu

„Neber to špatně, však tě znám vod mala, ale tvoje máma si tohleto nezaslouží,“ řekl.
A potom řekl: „Dej mi tu adresu, papír a tužku mám připravený.“
Řekl jsem, že si nemusí nic psát, že přijedu a klíč si vyzvednu.
„A kdy?“ zeptal se mě.
„V sobotu,“ odpověděl jsem.
„To je moc pozdě, klíč potřebuju poslat dneska nebo zejtra,“ řekl soused.
„Snad ty zloději pár dnů počkaj, pane Flígr,“ řekl jsem. „A když jsou teď tak teplý dny, budu rád, když tam přes den ještě otevřete okna.“
„Nejde jenom vo zloděje. Já už tam nevětrám.“
„Něco se stalo?“
„Že nejde jenom vo zloděje. Nevětráme tam už dlouho, ani já, ani žena. Nechodíme tam,“ řekl.
„Stalo se něco?“ opakoval jsem. „Vy se na mě zlobíte?“
„A nechceme mít doma od vás klíč, dyť ti to povídám,“ řekl, jako by mě neslyšel ani předtím, ani teď.

Čtěte také

Petr Borkovec: Medy

Nadechl jsem se.   
„Pane Flígr, já vím, že se o chalupu musím starat, že už jsem s tím měl dávno začít. Omlouvám se. Udělám to. Necítil jsem se na to. Vím, že jsem vám a vaší paní ani pořádně nepoděkoval, že u nás zalíváte kytky a kontrolujete kotel. Nezlobte se, promiňte. Samozřejmě jsem vám zavázanej. Vím, že jste mámě se vším pomáhali. Přijedu v sobotu a ten klíč si od vás vezmu a všechno zařídím. Nemusíte mi ho posílat.“
„Musím ti ho poslat. Dneska ho musím poslat,“ skočil mi do řeči tak vztekle a hlasitě, že jsem s telefonem ucuknul.
„Dobře, nadiktuju vám to. Ale kvůli čemu s tím tak strašně spěcháte? Děje se něco?“ zkusil jsem to ještě jednou.
„Jo. Žena tam u vás něco viděla,“ zahučel, jako by chtěl, abych nerozuměl.
„V chalupě? Co?“
„Když tam byla mezi svátky větrat, něco tam viděla,“ zadrmolil.
„Ale co viděla?“

Čtěte také

Petr Borkovec: Terra del Sole pod Blaníkem

„Dovíš se, až dojedeš. Jestli teda dojedeš.“
„Takže vy si myslíte, že nepřijedu?“
„To si myslím, protože tě chlapče už znám,“ řekl.
„A proto jste si to celý vymyslel, abych přijel, že je to tak?“
„Nejsem malej Jarda. Nic nevymejšlim. Ten nápis, co vám někdo načmáral na vrata, s tím má nejspíš co dělat. Celá vesnice si to myslí.“
„Celá vesnice? Co tam vaše žena viděla, pane Flígr? Tak mi to proboha řekněte.“
„Kde bydlíš, ať ten klíč můžu poslat!“ řekl.
Nadiktoval jsem mu adresu.
Zavěsil, aniž by se – alespoň myslím – rozloučil.  
Je leden. Je nový rok. Moje máma už nežije. Jedna středočeská vesnice se na mě domluvila. Můj mozek zkušeně přesouvá těžké náklady. Venkovský obývák s velkou postelí a zavřenými okny se ale zjevuje. Je leden. Je nový rok. Moje máma už nežije.