Petr Borkovec: Flora v listopadu

11. listopad 2021

Dnes bych se chtěl stát opravdu platným členem týmu Ranní mozaiky rozhlasové stanice Vltava. Jako František Šedivý najít svou paní Naděždu a za rozbřesku ji představit celému dnešnímu světu tak křehce, že jí – Naděždě! –, ačkoliv se sotva stihla probudit, učesat a rozhlédnout kolem sebe, nezbývá nic jiného, nežli uvést Františka do sálu dnešního dne úplně stejně křehkým zvoláním jeho křestního jména i příjmení.

Chtěl bych napodobit prolínání jejich jmen, tu melodii, tu jitřní nahrávku a něžnou smeč, které jako by se odbývaly ve vodě. Chtěl bych dnes něco popsat tak, jako pan Jaroslav Beránek popisuje londýnské mosty a nádraží. Dělá to s tak pěknou směsí nadšení a zdrženlivosti, až mě často napadá, že jeho potíží je příliš drahý kabát, který si v Londýně pořídil.

Čtěte také

Už už by prochodil po Waterloo Bridge úplně celou mlžnou noc, aby jeho vltavský referát byl jaksepatří – ale luxusní kabáty nikdy nebývají dostatečně teplé! Už už by ze stejného důvodu přespal na nádražní lavičce u svatého Pankráce, ale ten báječný – v butiku poblíž Tate Modern zakoupený Barbour z elegantní série pro královskou rodinu – by se příliš, a možná nevratně, pomačkal!

Chtěl bych dnes něco vylíčit tak roztomile, jako pan Martin Krafl líčí adventní trhy po celé Vídni. Přičarovat kouzelným deštníčkem vůni pečených kaštanů z Karlsplatzu a rozšafně popsat chuť jablíček v červené polevě a barvu levandulového marcipánu, které prodávají na zastrčeném předvánočním tržišti v Klosterneuburgu, kam chodí jen místní a odkud se ozývá uplakaný dialekt a plačtivá harmonika. A spittelberský svařák! Ten pan Krafl dovede zprostředkovat tak sousedsky, že paní Naděžda s Františkem zapomínají na rubriku Bá(snění) a místo ní ohlašují další a další skladby Ditterse von Dittersdorfa, až se Ranní mozaika nepodobá mozaice, ale jednomu obrovitému klasicistnímu šutru.

Čtěte také

Tudíž bych rád dnes byl nadšený, ale držel si odstup, tak trochu rozpustilý, s bezelstným srdcem v ruce – a k tomu působil něžně a malátně; jako když odplouvám...
A teď jen – o čem takhle?! Co představit a popsat?

Nemám most ani trh. Nemám Naděždu. Nemám nic.

A dnes je to obzvlášť patrné.

Mám tohle: Dnešní listopadové ráno se roztékalo ve stružkách a odkapávání, žádný kohoutek dnes nebyl dovřený, všechny vany a mísy protékaly. Znovu a znovu se v okně shromažďovala voda na konci větve, dokud se nepřevážila a neskápla přesně doprostřed listu hluboko pod ní – zvuk se podobal ptačímu kutání, ale interval ho vyzradil. V noci jsem špatně spal a probouzel se po hodinách a až nad ránem, jako teď často, tvrdě usnul a vstal pozdě. Jakmile jsem otevřel oči, povšiml jsem si, že úplně všechno jsem zmeškal. Venku už nepršelo a obloha byla zřetelně zatažená jenom krátce, světlo ještě prosvítalo.

Čtěte také

Nežli jsem se probudil, nastalo tedy slunečné ráno, do jehož světla se spustil vydatný, asi krátký déšť. Pokud bych vstal podle plánu a začal s prací za tmy, jasné ráno a ten překvapivý liják by přišly ve chvíli, kdy bych už měl nějakou práci hotovou. Soustředil bych se jak na to, co bylo za svítání uděláno, tak na radostné počasí – a můj den by začal velmi šťastně. Takhle – pomyslel jsem si a byla to první dnešní myšlenka – je na cokoli pozdě.
Přesto jsem se skoro vzápětí rozhodl, že okamžitě vyrazím ven. Už dlouho jsem měl vyhlédnuté jedno místo, které by právě teď v listopadu mohlo být překrásné – možná všechno nějak doženu!

Osprchoval jsem se a úplně oblékl, ale když jsem si obouval boty, napadlo mě, že si před odchodem ještě uvařím a rychle vypiju kávu. V kabátě jsem se vrátil do kuchyně. Ale nemohl jsem být s přípravou hotov tak rychle, jak jsem si představoval, protože v zásobníku stroje nebyla doplněná voda a v páce se černala napěchovaná proceděná a vysušená káva. Naplnil jsem nádrž a sedlinu vytloukl do misky, která stála vedle kávovaru – ale všechno se dál zpomalovalo, protože miska byla po okraj plná starých sedlin. Netrpělivě jsem ji sebral a rozhodl se, že ji vysypu rovnou do popelnice, abych neumazal kuchyňský koš – už taky skoro plný. S vysypáním koše se ale zdržovat nebudu, umínil jsem si.

Čtěte také

Vyšel jsem s miskou před dům, odklopil víko a bez rozmýšlení ji obrátil dovnitř.
Vtom jsem uviděl, že do popelnice někdo vyhodil růže. Mnoho svazků, samé růže, růžové a růžovo oranžové, v každém případě kupované, sestříhané do stejné délky. Ani jediná nebyla rozkvetlá. V popelnici leželo několik vrstev velkých poupat, mírně slisovaných, některá z nich až do středu vyschlá. Některé růže ale měly vysušené a okoralé jen vnější plátky nebo dokonce byly v naprostém pořádku, čerstvé a sytě barevné. Odklopil jsem dokořán víko popelnice, tahal jednu květinu po druhé a oklepával z nich mazlavou kávovou sedlinu.

Z šedé oblohy se spustil déšť.

Všechno, nač jsem spěchal, stálo na místě.

V promáčeném kabátě jsem o něco později vešel do kuchyně, vysypal hromadu ušpiněných růží do dřezu, smutně se ohlédl za kávovou cestičkou, která zůstala v chodbě a kterou bude třeba zamést a – nadšeně, s odstupem, trochu rozpustilý, se srdcem v ruce, křehce a zcela odevzdaně, tak jako když odplouvám – zapnul rádio.

autor: Petr Borkovec
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.