Petr Borkovec: Krátká próza v časopisech

Nedala si nic vymluvit a rozhodla, že topení už nezapne – tak nosím nové a nové barevné tulipány, aby ta morna v kuchyni měla důvod.

Čtěte také

Petr Borkovec: Naši ptáci

Ale trojverší korejských gejš překládáme v obýváku.

Ona nikdy neříká „morna“. To používám já. Ona říká „sibérie“.

Mé koreanistce je skoro devadesát let, překonala tři nákazy covidem a před rokem na den přesně předpověděla začátek války. „Mám tuchu, že to ty šílený grázlové spustěj ve čtvrtek,“ napsala mi v neděli, „měl byste doma prodiskutovat záložní plán, protože válka bejvá fofr. Ty naše starý utrápený krásky už spíš nepřeložíme.“

Ale prozatím pokračujeme. 

Čtěte také

Petr Borkovec: Fádní les

Moje koreanistka je slabá, mění vodu tulipánům, plánuje si „poslední nebo předposlední“ jarní výlet, čte „krátkou prózu v časopisech“ a o válce nikdy nemluví. Jenom někdy mezi překládáním a povídáním o korejském jazyce vypráví o zvířatech v zoologických zahradách v bombardovaných ukrajinských městech.

O slonu Horácovi, kterého museli odvést do podzemí zoologické zahrady, kde stojí ve tmě a několikrát za den mu podávají silné dávky sedativ. O stádech zeber, co v panice z výbuchů nepřetržitě tryskem nabíhají na ploty, dokud se jejich pruhované hlavy nepromění v krvavé pahýly. O lemuřích matkách, které opouštějí novorozená mláďata. O ještěrech a hadech, jimž do terárií neproudí teplo, a oni umírají. Exotická zvířata, to říká, prchají rozbitými skly do měst a pojídají maso mrtvých psů. Moje koreanistka si pamatuje jména ředitelů ukrajinských zoologických zahrad a parků i zabitých ošetřovatelů i těch živých, kteří zvířata neopouštějí. Ví o nich všechno.

Čtěte také

Petr Borkovec: Mišinec s měkkym

Překládáme milostné básně dávné kurtizány, ale prolne se nám s ošetřovatelkou, co stojí uprostřed šesti lvů a šesti tygrů na silnici a telefonuje, protože na obzoru právě zahlédla tanky. Zvířata do Polska nedostane, bude se muset vrátit. 

Nad hořícím sídlištěm prolétají tukani.

„Odkud to všechno víte?“ ptám se.

V korejských krátkých básních, kterým se říká sidžo – neodpovídá moje koreanistka – skoro žádná zvířata nejsou. Občas přeletí husy, propluje mandarínská kachnička nebo straka ohlašuje příchod někoho, kdo nakonec nedorazí. Někdy zakokrhá kohout a budí kurtizánu, která se smutkem shledává, že se jí o milém jenom zdálo, není u ní, ani nebyl, už dlouho. Létají v těch trojverších volavky? Možná. Moc často ne.

Prozatím v překládání pokračujeme.

Čtěte také

Petr Borkovec: Štědrý den pana kapitána

Básně korejských kurtizán jsou teskné. To podstatné, co má být blízko, je v nich vždycky vzdálené, ačkoli všechno kolem svědčí o opaku. Pokrývka lehká jak vítr je mírně zahřátá nebo nadějně zvlněná, ale miláček koneckonců nepřišel, nepřichází nebo odešel. Kurtizány popisují klamavé věci a děje kolem sebe, kreslí je podrobně a jemně, aby samota, v níž to všechno skončí, působila bezedně. Ty ženy mají krásné přezdívky Průzračný nefrit a Slivoňový květ a jejich vzdálení muži nemají vůbec žádná jména.

S mou koreanistkou hledáme dlouhé hodiny rýmy, které by zdůraznily stesk, ukázaly dovednost a neponičily přesné křivky předmětů, rostlin, vánku. Ona mi líčí – a to tak živě, jako by přede mnou rozkládala starou lakovanou skříňku s líčidly –, že hledání rýmu jí přináší do života skutečné zpomalení, ale zároveň je to nabitý čas, a tudíž také zrychlení. Říká, že při hledání rýmu vždycky dlouho krouží kolem možností, které vyhrabává, vyrývá z jazyka – ale rým jako na potvoru často přiletí jakoby odjinud, jakoby z „nějaké výšky“.
Ale potom už je unavená. Bude jí devadesát. Ten trojitý covid jí dal zabrat. A teď tohle. Musíme končit.

Čtěte také

Petr Borkovec: Zelené Hromnice

„Co budete dneska ještě dělat?“ ptám se pokaždé, protože vím, že si mě po téhle otázce přísně změří a odpoví větou, kterou mám rád.

I ona to ví.

„Číst si krátkou prózu v časopisech,“ řekne.

„Spokojen?“ dodá.

Ne. Chtěl bych u ní už zůstat, strašně bych to chtěl. Chtěl bych si tu krátkou prózu číst s ní. Až do konce.