Petr Borkovec: Zelené Hromnice
V kostele sv. Ignáce ještě hoří vánoční jedle vysoké jako hlavní oltář, v dušičkové kapli je pořád rozložen betlém v lesíku, co sestává z šesti širokých neozdobených borovic, a ve všech kaplích, na všech postranních oltářích stojí vázy s tulipány a liliemi a chvojím, v nichž jsou zapleteny světelné řetězy a skleněné ozdoby ve tvaru flakonů, rampouchů a kapek.
Lastur a jejich prohlubní a žebrování si u Ignáce všímám vždycky a ze všeho nejdřív. Dokonce i teď po Vánocích. Také v milované dušičkové kapli, mezi štukovanými lebkami a kostmi, v reliéfu, který zdobí stěny mezi zabudovanými zpovědnicemi, jsem našel lastury.
Čtěte také
A ty mramorové všech velikostí, rozeseté v různých výškách po celém kostele, přisáté ke sloupům, římsám a rámování, vtisklé do dřeva, vystupující z omítky, mám dávno spočítané a – pokud dosáhnu – osahané. I tak si pokaždé nějakou vyberu a pohladím si ji.
Skrz jehličí si prohlížím betlém, modrou papírovou oblohu nad tím a pod prsty mám něco z moře. Z kropenek voní sůl.
Je jasný konec roku, odpoledne – z nevelkých oken, umístěných pod nejvyšším ochozem, do kostela dlouho proudí dostatek světla. Oltářní ostrojené jedle do něho opatrně svítí. Ale jak soumrak v lodi houstne, zapálí se dva reflektory, které směřují na svatostánek ze zlata, od něhož se světlo odrazí a na stromech naráz rozzáří ozdoby a řetězy. Vánoční jedle jako by najednou sestávaly jen z hran, které se přiostřují – stojí v tom přítmí přísné a štíhlé a zlaté, jako by v nejtenčím blyštivém brnění.
Čtěte také
Víte co, když jsme u téhle krásy?
Betlém sklízím až na Hromnice. A vánoční stromek taky! Moje Vánoce trvají až do 2. února – na vatikánský koncil kašlu. Ne každý, uznávám, na druhý vatikánský koncil kašle, dobře. Ale vykroutit 6. ledna zelený strom ze stojanu a hodit ho k popelnici i se dvěma neodstrojenými stříbrnými koulemi ve spodních větvích!? Lidé nemají srdce.
Nejraději bych je – ve chvíli, kdy strom vynášejí z domu – vrazil i se stromkem zpátky do domovního vchodu, vystrkal je po schodišti zpátky do bytečku a přimáčkl v jejich obýváku vší silou ke zdi. Museli by tam, s obličejem v pichlavých větvích, stát tak dlouho, dokud jejich vánoční strom neopadá!
Čtěte také
S mojí vzácnou přítelkyní Helenou Honcoopovou, která celý život překládá japonské básně a vykládá japonské obrazy, máme už léta takový lednový zvyk, že sbíráme vyhozené vánoční stromky z pražských ulic a vláčíme je do prostorného Helenina bytu.
Japanistka Helena Honcoopová uchovává doma desítky stojanů, do nichž každý rok zasadíme desítky stromků vykopnutých z bytů. Helena je také sběratelkou vánočních ozdob a čínských světýlek; její prvotřídní sbírku každý rok rozvěsíme do větví, komplet – a když je s kolekcí hotovo a nemáme, čím strojit, stromky prostě jen společně cpeme do bytu a pasujeme do stojanů. V hlubokém jiskřícím i temném lese pak Helena celé noci překládá nejkratší japonské básně, v nichž svítí světlušky na horských borovicích, nebo studuje tušové japonské kresby borovicových jehlic a jehlicových střapců na hedvábí, jejich pečetě a signatury.
Čtěte také
Občas se až do rána probírá fotografiemi vánočních stromků vymetených na ulici a různě je pořádá a píše o nich popisné básně – ona má totiž takový zvyk, že si každý pohozený strom vyfotí tak, jak jsme ho našli.
Helena Honcoopová pracuje pouze v noci.
Občas jsem ve světélkujícím lese s ní.
Ale nic v něm nedělám. Sem tam jí kouknu přes rameno, abych věděl, s čím se zrovna moří. Potom si jdu něco sníst – u ledničky les trochu řídne.
A většinou brzy usínám.
A abych nezapomněl: to se stromky je naše tajemství, o kterém my dva – Helena a já – nikdy s nikým nemluvíme.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
