Petr Borkovec: Mišinec s měkkym

21. prosinec 2022

Vráží do dveří v půl sedmé ráno, na rudlu tři basy ležáku, sněží tak hustě, že víčka v horní base jsou poprášená sněhem, směje se od ucha k uchu a z vaťáku mu chvěje chlad a stoupá pára. Čekám ho v promrzlém bistru od půl šestý, zatopil jsem, ale místnost se nevyhřála. Kafe se vaří, ale on mávne rukou, že ho vypije potom, až to složí, a tak konvičku odstavím a nosím do dodávky basy s prázdnými lahvemi na výměnu.

Dveře bistra zůstávají otevřené a sněží dovnitř – a my taháme a vozíme basy s plným a prázdným pivem, já tam, on sem, proplétáme se kolem sebe, abychom se neťukli, o schod si oklepáváme boty od sněhu při každém vstupu, a v těch chvilkách, kdy nám to vyjde tak, že se na schodu potkáme, je čas na dvě tři slova, on s párou u pusy říká, že jsme se pěkně dlouho neviděli, že si myslel, že už neexistuju, a že nově vařej pšeničný pivo, který je podle „jeho blbýho názoru dokonalý“, já se ho při sklepávání sněhu ptám, jak se má, on na to, že se těší na Vánoce, protože mu přijede dcera, co žije „v Irlándii“.

Čtěte také

Nosíme a vozíme proti sobě pivo, mrzne a sněží do bistra, vyhýbáme se jeden druhému a já mu při dalším sklepávání sněhu hlásím, že, jak si všímám, nechává si růst vousy, že mu to sekne a že si je měl nechat už dávno, načež on odpoví, že do Štědrýho dne ty vousy shodí, protože ženskejm doma se vousatý chlapy nelíběj, že jemu samotnýmu se vousatý chlapi taky nikdy nelíbili, takže to „pude dolu hned, jak se k tomu dostane“, říká – a pára mu bafá od pusy.

A potom je komplet zavezeno, prázdný basy v autě, zavíráme dveře bistra a Mirek Mišinec z březnického pivovaru je uvnitř a rozepne kabát a vytáhne výdajáky. Stavím konvičku s kávou zpátky na plotnu.

Probereme ještě jednou dceru, co žije v Irsku a po třech letech konečně dojede, a taky, že to tentokrát budu mít drahý, protože pivo „šlo nahoru“, a potom si mě Mirek Mišinec změří a přes bar se zeptá, pročpak jsem mu ráno nevolal do auta jako vždycky, a mrznu tu od šesti, že je na mě vidět, jak jsem zmrzlej „jak preclík“.

Čtěte také

Odpovídám po pravdě, že jsem v mobilu nemohl najít jeho číslo a že žena ještě spala a nechtěl jsem ji budit, a tak jsem raději šel do bistra dřív. A dodávám, že už ale vím, jak se to stalo. Že ho mám totiž správně uloženýho s měkkym po „m“, ale jak jsme se dlouho neviděli, zapomněl jsem, že je s měkkym, a hledal ho v telefonu s tvrdym.

A Mirek Mišinec se v promrzlém bistru, kde ještě před chvílí sněžilo, napije horkýho kafe a začne s chutí vyprávět historku, kterou nejspíš vyprávěl už stokrát a jejíž pointa je jasná tak od půlky, že když nastoupil jako řidič do pivovaru, šel k ženským do kanceláře, aby si vyřídil papíry, a představil se jako „Mišinec s měkkym“. A že všechny ženský v kanceláři, jak to řekl, vyprskly smíchy, a on nevěděl proč.

Ale já ho už od půlky historie neposlouchám a představuju si – asi proto, že v bistru mrzne a tolik voní kafe –, že kancelář, o který Mirek Mišinec vypráví, byla přetopená a ženský se smíchy zaklonily na židlích a smíchy vyprskly černý kafe, co pily z velkých ohavných hrnků, a polily si lejstra před sebou.

Čtěte také

Vidím před sebou pivovarskou kancelář s psacími stoly a kancelářskými kytkami, voděnkami a tchyninými jazyky, jak rostou v plastových květináčích nebo plavou v zavařovačkách plných kořenů a vodního šlemu. Představuju si okno do dvora s nastartovanými dodávkami, ze kterých se do mrazu valí dým.

Neposlouchám už Mirka Mišince a stojím v té kanceláři, jako bych se tam stavil jenom na kus řeči, ale už zůstal, jako by mě účetní a sekretářka a provozní pozvaly, abych s nimi oslavil Štědrý den. Představuju si to a cítím, jak ze mě padá tíha, všechny úzkosti. Hlava vypíná a obejdu se bez ní. Trávím v pivovarském kanclu Štědrý den s účetními a sekretářkami, co se smíchy zaklánějí na židlích a zdobí voděnku bonbónem z kolekce, místo toho, abych byl sám se sebou a s těmi, které znám a mám rád.

Mluvíme, řeč nic moc, spíš jen tak vtipkujeme, je tam přetopeno – a já myslím na to, že tohle jsem si přece vždycky přál – zůstat na sváteční večer v nějakém hotelu, v bůhvíproč otevřené hospodě, někde s neznámými lidmi, a dívat se. Celý Štědrý večer se dívat jako bych se díval na postup neznámé práce, a dýchat. Ženské si trochu upravují vlasy a vaří další, už podvečerní kafe. A je Štědrý den a pak večer.

autor: Petr Borkovec
Spustit audio