Petr Beneš: Vánoční

Známý text křesťanského učitele Lva Velikého nás vyzývá, abychom si na základě skutečnosti vtělení, přijetí lidského života, uvědomili, jak velká je důstojnost lidí. Svou starostí o nás a důvěrou, kterou v nás má, probouzí v nás Bůh to nejčistší: schopnost starat se o svět, o bližní.

Čtěte také

Petr Beneš: O vrápencích a vodních slavnostech

Mnohokrát se v posvátných písmech Bůh zjevoval v  moci a vznešenosti, za zvuku hromů, v oslnivém světle, v mocném hlasu, který tříští cedry, mnohokrát rozhodně vystoupil proti hříchu svého lidu, mluvil ústy rozhorlených proroků. Jeho vrcholným zjevením se ale stalo tiché vtělení Božího Syna. Moc ukazující se v křehkosti, v křehkosti dítěte, později v křehkosti a úplné vydanosti nahého muže na kříži!

A o to teď půjde: vnímat v těchto způsobech soucitné lásky všemohoucího Boha. Pochopit, že tak nepředstavitelná Boží blízkost nic neubírá na Božím majestátu. Že síla je v lásce, něze, a že je to síla rozhodná, odhodlaná, vytrvalá.

Na opuštěnost člověka tak často křečovitě vydaného samotě v předstírané autonomii, soběstačnosti, odpovídá Bůh darem společenství, vztahu. Chce být s námi. A jako dítě nemůže být sám a soběstačný, potřebuje vztah – a vztah nám daruje. Ne my jsme hledali Boha, on hledá nás.

Čtěte také

Petr Beneš: Rorýsi

Jedním z vánočních jmen Božích je Immanuel, Bůh s námi. Ušlechtilý pan Allworthy nachází v úvodní kapitole skvělého Fieldingova románu Tom Jones v posteli neznámé novorozeně. Ujme se ho navzdory všem pomluvám o panchartovi, umožní mu žít. Bůh nás podobně hledá tím, že nám dává nalézt jej. Aktivuje naši svobodu, bez ní není žádný pravdivý vztah k Bohu. Jako překvapení octne se náhle v našem životě, jako prosba, výzva, jako osvobozená možnost našich zapomenutých tužeb. Jako povzbuzení: Neboj se, můžeš, můžeš milovat, můžeš se odvážit žít!

Jsme spoutáni spoustou předsudků o Bohu. Mnohdy jsou zaviněny nevěrohodností církví a náboženských institucí, často ale i naším tvrdohlavým trváním na soběstačnosti, přecitlivělostí na to, že bychom měli s někým o svém životě přemýšlet, k něčemu se zavázat. Že by nás měl někdo omezovat? Jenže vztah, potřeba vztahu, zodpovědnost za vztah není omezení, ale naopak možnost, jak se otevřít, sdílet. Láska život nezjednodušuje, vůbec ne. Přináší bolest, starosti.

Čtěte také

Petr Beneš: Po schodech

Ale co jsme bez nich? Realizovat sám sebe, ustavičně pracovat na seberozvoji? A co bude potom? Člověk, který žije, který se nebojí života, sdílení s druhými, který není slepý k bolestem světa a potřebám bližních, asi nebude bezvadně vysportovaný, psychicky vyrovnaný, nebude mít vždy přečteny nejmódnější knihy a zhlédnuty všechny filmy, o nichž se mluví. Bude trochu opotřebovaný, ale při vší složitosti bude rád žít. Nebude se ustavičně bát, aby někdo nenarušil jeho klid, ale bude spíše pokoj druhým přinášet.

Jak vděčni bychom konečně měli být těm, kdo nás potřebují a projevují nám tím důvěru, těm, kteří nás milují, byť nedokonale, jak umějí. Je těžké být s druhými, a je přetěžké být předstíraně vyřešený sám. Můžeme odsouvat problémy světa, s tím, že my přece musíme nějak přežít. Ale jak říká Kafka: „Můžeš se vyhnout utrpení světa, to je ti ponecháno na vůli …, ale snad právě to vyhýbání je jediným utrpením, které by sis mohl ušetřit.“

Čtěte také

Petr Beneš: V kostele

Bůh-Dítě v jeslích a chudobě, ve scéně zbavené čehokoli zbytného, ve scéně nahé, průzračně jasné, ukazuje, co leží v základu smysluplného života, a tedy života vůbec. Být milován a milovat, nenechat si lásku pro sebe, ale tvořit v tmavém světě společenství kolem dítěte, společenství lidí dobré vůle.

Společenství, kde se můžeme přestat točit kolem sebe. A teprve tak snad sebe samé nalézt. Jak se píše v jiném Kafkovu aforismu: „Nekonečné, hluboké, vroucí, spásné štěstí sedět vedle košíku s dítětem proti matce. Je v tom také něco z pocitu: nezáleží už na tobě, ledaže bys chtěl.“