Pětidílné listování II. dílem Goethova Fausta

Johann Wolfgang Goethe na portrétu J. K. Stielera v roce 1828

II. díl Fausta je dílo, jehož hodnocení se v průběhu času mění podobně, jako třeba hodnocení Shakespearova Krále Leara. Klasicizujícím trendům překáží jeho formální nejednotnost a množství přímo nesouvisejících motivů, porušení všech klasických dramatických jednot. Jde prý o pozdní dílo, jehož neuspořádanost, nevyváženost, ba nesrozumitelnost má svědčit o Goethově ochabující tvůrčí síle.

Romantikové a postomodernisté ho ovšem z podobných důvodů označují jako dílo na svou dobu nebývale moderní, v němž se odráží Goethova záliba v opeře jako vysoce stylizovaném gesamtkunstwerku. Musíme však mít na myslí, že jako celek Faust nebyl svým autorem zamýšlen jako jevištní text, spíše byl určen pro jakési imaginární divadlo. Je tedy dramatem určeným ke čtení.

02454510.jpeg

K práci na dokončení díla se Goethe nechal přemluvit přítelem Eckermannem v roce 1825 a dokončil je v roce 1831, půl roku před smrtí. Několik pasáží napsal v Čechách a můžeme se spolu s Johannesem Urzidilem, autorem knihy Goethe a Čechy, domnívat, že krajina severozápadních Čech, dramatická a romantická, se stala básnickým jevištěm některých jeho scén.

Faust, a zejména jeho II. díl, však není nějakým dobrodružným čtivem. Vše pozemské je v něm podobenstvím božského, je třeba ovšem nalézt klíč k porozumění. Pro Goethova Fausta je nalezen v linii věčného ženství, spojující v jedno tělesnou erotiku, krásu, altruismus a nakonec i víru.

Průřez druhým dílem dramatu Johanna Wolfganga Goetha Faust připravil germanista Štěpán Zbytovský, který působí v Ústavu germánských studií na FF UK v Praze , režii měla Markéta Jahodová.